Klíčové prvky strategií pro ukončení bezdomovectví v Evropské unii do roku 2030 (Eoin O'Sullivan)

Cílem této studie je poskytnout konceptuální rámec dynamiky bezdomovectví, který se opírá o klíčové poznatky a závěry vycházející z výzkumu. Zároveň si klade za cíl ukázat, jak lze tyto poznatky prostřednictvím vzájemného učení a spolupráce využít při utváření praxe a politik v členských státech Evropské unie, a to za současného zohlednění a respektování jejich rozmanitosti, a při zavádění integrovaných strategií pro ukončování bezdomovectví. Na základě současného výzkumu a přístupu založeného na důkazech, chápe tento rámec bezdomovectví jako dynamický proces a vymezuje oblasti, ve kterých mu lze v první řadě předcházet. U osob, které se do situace bezdomovectví dostanou, je pak třeba minimalizovat dobu trvání této zkušenosti a zajistit rychlý návrat do stabilního bydlení. Cílem veřejné politiky by měla být především prevence vzniku bezdomovectví a u domácností, které bezdomovectví zažívají, minimalizace délky jeho trvání prostřednictvím rychlého přechodu do stabilního a dostupného bydlení, v případě potřeby s podporou, díky čemuž se sníží pravděpodobnost další zkušenosti s bezdomovectvím. Tento přístup umožňuje omezovat výdaje na nákladné krizové ubytování a přispívá ke zmírnění individuálního traumatu spojeného s obdobím v bezdomovectví. Pochopení dynamiky bezdomovectví je pro tvorbu racionálních veřejných politik nezbytné. Rozvoj a  implementace robustní metodologie, která zachycuje počty a charakteristiky osob zažívajících různé dimenze bezdomovectví v  určitém okamžiku (point-in-time), ale také v  průběhu delšího časového období (period-of-time), může poskytnout údaje potřebné k  posouzení toho, jak je strategie ukončování bezdomovectví do roku 2030 naplňována, a poskytnout podklady pro účinná politická rozhodnutí. Důkazy jasně ukazují, že nejdůležitější intervencí veřejné politiky je zajištění dostatečné nabídky cenově dostupného a stabilního bydlení, a to buď přímo obcemi a/nebo neziskovými organizacemi, nebo prostřednictvím příspěvku na bydlení.

Lisabonská deklarace o Evropské platformě pro boj proti bezdomovectví, kterou členské státy schválily v červnu 2021, usiluje o ukončení bezdomovectví do roku 2030. Konkrétně si klade za cíl, aby: nikdo nepřespával na ulici kvůli nedostatku dostupného, stabilního a vhodného nouzového ubytování; nikdo nežil v nouzovém nebo přechodném ubytování déle, než je nutné pro úspěšný přechod k trvalému bydlení; nikdo nebyl propuštěn z jakékoli instituce (například z vězení, nemocnice, pečovatelského zařízení) bez nabídky vhodného bydlení; tam, kde je to možné, se předcházelo nuceným vystěhováváním a nikdo nebyl vystěhován bez pomoci v podobě vhodného řešení bytové situace, pokud je taková pomoc potřebná; a nikdo nebyl diskriminován kvůli tomu, že aktuálně nemá bydlení.

Deklarace rovněž upozorňuje na to, že mezi příčiny bezdomovectví patří rostoucí náklady na bydlení, nedostatečná nabídka sociálního bytového fondu nebo podpory v bydlení, nízké příjmy a nejistá zaměstnání, nezaměstnanost, stárnutí a rozpad rodiny, diskriminace, dlouhodobé zdravotní problémy a nedostatečně ošetřené postupy při propouštění z institucionálního prostředí.

V jednotlivých členských státech existují značné rozdíly v tom, jak významně ovlivňují výše uvedené faktory rozsah bezdomovectví a charakteristiky osob bez domova. V obecné rovině se počet a charakteristiky domácností zažívajících bezdomovectví liší podle účinnosti a inkluzivity systémů sociálního zabezpečení, zdravotnictví a bytové politiky. Členské státy, které mají silné záchranné sociální sítě a z nich vyplývající nízkou míru chudoby a příjmové nerovnosti, zpravidla také vykazují nízkou celkovou míru domácností bez domova. Tyto domácnosti však také častěji mívají komplexní potřeby. V zemích se slabšími záchrannými sítěmi sociálního zabezpečení oproti tomu zaznamenáváme vyšší míru bezdomovectví. Kromě zajištění příjmu či podpory při získání a udržení bydlení však většina těchto domácností má jen minimální, pokud vůbec nějaké, další potřeby.

Řešení těchto faktorů představuje nemalou výzvu, jak ale uvádí deklarace, tak zároveň přibývá důkazů o účinných intervencích v oblasti prevence a řešení bezdomovectví. Pokud jde o posouzení rozsahu problému, nastavení politického rámce, institucionální uspořádání a způsoby evaluace existují značné rozdíly v tom, jak jednotlivé státy pojem bezdomovectví definují a následně evidují (pokud to vůbec dělají). Kromě toho se různé systémy sociálního zabezpečení v Evropské unii liší ve způsobu financování a poskytování služeb v oblasti bydlení, zdravotnictví a sociální péče, v míře jejich centralizace nebo decentralizace i v míře toho, nakolik jsou z hlediska uživatelů služeb dekomodifikovány.

Stejně tak administrativní uspořádání těchto služeb ovlivňuje přístup k řešení otázky bezdomovectví, – to znamená podobu spolupráce jednotlivých aktérů, která je pro ukončení bezdomovectví do roku 2030 nezbytná.. Mimoto, pokud jde o současné reakce na bezdomovectví, jednotlivé členské státy se nacházejí na velmi rozdílných pozicích. Zatímco reakce některých z nich je silně závislá na krizovém a dočasném ubytování, jiné přijímají politiky a postupy zaměřené na poskytování bydlení (housing-led) a svou závislost na krizovém a dočasném ubytování tak výrazně snížily.

S ohledem na danou různorodost neposkytuje tento diskusní dokument soubor nástrojů nebo manuál, jenž by si kladl za cíl informovat jednotlivé členské státy o politikách a postupech, které mohou přispět k ukončování bezdomovectví. Neposkytuje ani podrobný přehled národních politik a postupů v oblasti bydlení, zdravotnictví a sociálních služeb v jednotlivých členských státech, neboť o nich pojednávaly nedávno zveřejněné nadnárodní a národní zprávy Evropské sítě pro sociální politiku (ESPN) o boji proti bezdomovectví a vyloučení z bydlení v Evropě (Baptista a Marlier, 2019).

Cílem tohoto diskusního dokumentu je poskytnout konceptuální rámec dynamiky bezdomovectví, který se opírá o klíčové poznatky z výzkumu. Zároveň chce ukázat, jak lze prostřednictvím vzájemného učení a spolupráce tyto poznatky využít při vytváření postupů a politik v členských státech. Neopomíná přitom skutečnost, že při koncipování integrovaných strategií pro ukončení bezdomovectví je třeba zohlednit a respektovat různorodost jednotlivých zemí a reflektuje argumenty, že tento proces bude vyžadovat také změny v kultuře a uvažování o bezdomovectví; změny v tom, jak reagujeme na osoby zažívající bezdomovectví a na ty, kteří s nimi pracují; změny v režimech financování a ve způsobech, jakými lidé získávají přístup k bydlení (Demos Helsinki / Housing First Europe Hub, 2022).

Konceptuální rámec, který vychází ze současného výzkumu založeného na důkazech, je nastíněn níže. Bezdomovectví chápe jako dynamický proces a identifikuje oblasti, ve kterých je mu možné v první řadě předcházet. U osob, které se do bezdomovectví dostanou, pak stanovuje způsob, jakým lze minimalizovat délku jeho trvání prostřednictvím zajištění rychlého odchodu do stabilního bydlení. V řízení politik řešení bezdomovectví se mezi jednotlivými členskými státy vyskytují rozdíly, stejně jako v tom, jakými prostředky a metodami jsou vyhodnocovány různé nástroje prevence bezdomovectví, reakce na něj a jeho ukončování.

Ve všech členských státech jsou ve větší či menší míře poskytovány různé formy prevence a služeb krizového ubytování pro osoby bez domova, ale intenzita a zaměření těchto služeb se značně liší. V některých zemích jsou služby prevence rozvinutější než v jiných. Míra závislosti na dočasném a krizovém ubytování je rovněž různá, stejně jako rozsah a zakotvení programů Housing First a politik zaměřených na bydlení (Housing-led). Další část dokumentu poskytuje stručný přehled zastřešujícího konceptuálního rámce. Následně se věnuje identifikaci klíčových fází v trajektoriích bezdomovectví a odchodu z něj. Zaměřuje se i na výzkumem podložené nástroje, které mohou předcházet ztrátě bydlení, případně domácnosti z bezdomovectví rychle vyvést. Závěrečné dvě části identifikují řadu otázek, které je třeba zvážit v souvislosti s řízením procesu ukončování bezdomovectví, a mechanismy hodnocení a monitorování dopadu intervencí zaměřených na prevenci a ukončování bezdomovectví.

Konceptuální rámec

Sociálněvědní výzkumy využívající různých robustních metodologií jasně prokázaly, že zkušenost s bezdomovectvím je dynamický proces a výsledek interakce okolností na makro i mikro úrovni (Lee a kol., 2021). Osoby, které zažívají bezdomovectví, jsou součástí širší populace znevýhodněných domácností, které jsou ohroženy ztrátou bydlení (Batterham, 2021). Velikost této populace se na jedné straně odvíjí od míry chudoby a sociálního vyloučení (Byrne a kol., 2021) a od dosažitelnostii a cenové dostupnosti bydlení na straně druhé.
Čím je populace znevýhodněných domácností početnější, tím vyšší je i počet domácností, které v průběhu času zažijí epizodu bezdomovectví. Ztráta domova však nepostihne všechny znevýhodněné domácnosti, což může být dáno rozsahem sociálních, finančních a emocionálních zdrojů, které mají rodiny i jednotlivci k dispozici (Hastings, 2021). Je obtížné předpovědět, které skupiny znevýhodněných domácností zažijí bezdomovectví. Na základě rozsáhlého severoamerického výzkumu ale lze říci, že je u nich vyšší pravděpodobnost, že je zasáhnou náhlé, neočekávané události, že jsou obzvláště zranitelné v jedné nebo více oblastech, které se týkají jejich života, že se jim nedostává adekvátní sociální podpory nebo že v minulosti prošly institucionálním prostředím (Lee a kol., 2021, s. 13). Zásadní význam mají také právní formy bydlení, které tyto domácnosti využívají, přičemž osoby žijící ve veřejném nájemním bydlení mají menší pravděpodobnost, že se setkají s bezdomovectvím, než osoby žijící v soukromém nájemním bydlení (O'Donnell, 2021), s výjimkou zemí, kde existuje silná regulace nájemného a je garantována jistota nájemního vztahu v soukromém sektoru. Domácnosti, které mají zkušenost s bezdomovectvím, zažívají podle O'Flahertyho (2004) souběh nepříznivých okolností na strukturální (makro) i individuální (mikro) úrovni, dalo by se tedy říci, že jsou nesprávnou osobou na nesprávném místě.

Přes heterogenitu těch, kdo zažívají bezdomovectví, z hlediska typu domácnosti, věku a genderu, se na ně vztahuje výše uvedený širší rámec – bude se ale lišit doba trvání bezdomovectví i typ dostupných služeb (viz například Bretherton a Mayock, 2021 v souvislosti se ženami zažívajícími bezdomovectví). Zásadní výjimku představuje faktor občanství, kdy je v mnoha členských státech přístup k službám při ztrátě bydlení a podpoře v bydlení omezen buď na státní příslušníky, nebo na osoby s povolením k pobytu (Hermans a kol., 2020; Giansanti a kol., 2022).

Zkušenost s bezdomovectvím představuje pro domácnosti proces, při kterém se dostávají do různých forem bezdomovectví a nestabilního bydlení, mezi něž patří například využívání krizového ubytování nebo nejistý pobyt u rodiny a/nebo přátel. Délka těchto epizod se značně liší, ale u většiny domácností trvají poměrně krátkou dobu. Poté následuje odchod do bydlení, po němž většina domácností další období bez bydlení nezažije. Některé se však dostávají do cyklu opakovaných, často krátkodobých epizod bezdomovectví, jiné bez bydlení zůstávají po delší dobu.

Tato studie zkušenost s bezdomovectvím pojímá jako trajektorii procházející těmito fázemi. Cílem veřejných politik by v první řadě mělo být vstupu do bezdomovectví předcházet. U těch, kteří se s bezdomovectvím setkají, je cílem minimalizovat délku trvání této zkušenosti rychlým odchodem domácnosti do jistého a finančně dostupného bydlení, v případě potřeby s podporou. Tím se sníží pravděpodobnost další epizody bezdomovství, což umožní omezit výdaje na nákladné krizové ubytování a zmírní individuální trauma spojené s obdobím bez stabilního bydlení.

Existují jasné důkazy, že nejdůležitějším opatřením veřejné politiky je zajištění dostatečné nabídky finančně dostupného a stabilního bydlení, a to buď přímo obcemi a/nebo neziskovými organizacemi, nebo prostřednictvím příspěvku na nájemné. V kontextu nedostatku stabilního a finančně dostupného bydlení, nebo volných bytů vůbec, který se často pojí s nedostatečnými nebo omezenými příspěvky na bydlení a také s nedostatkem pronajímatelů ochotných poskytovat byty domácnostem pobírajícím tyto příspěvky, se intervence daleko častěji soustředí na zvládání a zmírňování dopadů bezdomovectví, než na jeho ukončování. V takové situaci zároveň hrozí polarizace debaty o prioritách a principu zásluhovosti při přidělování těchto omezených zdrojů.

Zajištění dostatečného množství finančně dostupného a stabilního bydlení může podstatně snížit počet domácností, které se dostanou do bezdomovectví, a těm, které se do něj dostanou, z něj zajistit rychlý odchod. Vzhledem k tomu, že existují robustní důkazy o úspěšnosti programů podpory bydlení pro specifické skupiny, které zažívají bezdomovectví, zejména ty s komplexními potřebami – například metoda Housing First, která byla původně zavedena v Severní Americe (Padgett a kol., 2016) a později se s podobně pozitivními výsledky v různé míře rozvinula v členských státech EU (Loubière a kol., 2022), nebo národní programy vycházející z přístupu Housing Led, které jsou realizovány například ve Finsku (Y-Foundation, 2017, 2022) – ztrácí na věrohodnosti tvrzení, že většina lidí bez domova je příliš nemocná na to, aby mohla být zabydlena, které, jak poznamenává O'Flaherty (2019, s. 23), bylo ještě donedávna bráno vážně.

Prevence

Ve svém nedávném přehledu mezinárodních výzkumů, který se zabývá efektivitou intervencí zaměřených na prevenci bezdomovectví, Pleace (2019, s. 8) uvádí, že ačkoli důkazní základna není dokonalá, existují důkazy o tom, že nejlépe fungují služby, které jsou flexibilní a poskytují osobám ohroženým bezdomovectvím vhodnou kombinaci podpůrných nástrojů, které jsou dobře integrovány s dalšími službami v oblasti bezdomovectví, zdravotnictví, bydlení a podobně. Prevence je tedy účinná, pokud je součástí integrované strategie řešení bezdomovectví. Napříč evropskými zeměmi existuje široká škála preventivních služeb (Baptista a Marlier, 2019), od mechanismů včasného odhalení hrozby nuceného vystěhování, přes podporu při mediaci konfliktů, dluhové poradenství, přímou a posílenou finanční podporu s cílem odvrátit hrozbu bezdomovectví, právní ochranu až po podporu při udržení nájemního vztahu. Chybí však důkladná evaluace těchto různých typů intervencí, což znesnadňuje přenositelnost těchto preventivních nástrojů napříč členskými státy.
Analogicky tomu, co ukazují důkazy týkající se rychlého zabydlování (rapid re-housinng) z krizového ubytování, vyžaduje i účinná prevence stejný zdroj: dostatečnou kapacitu finančně dostupného a stabilního bydlení. Bez tohoto zdroje mohou být možnosti preventivních opatření omezené. Ve svém důsledku mohou domácnostem zabraňovat v přístupu ke službám potřebným k získání dostupného a stabilního bydlení, a tedy pouze dočasně zmírňovat jejich bytovou nestabilitu.

V situaci, kdy je k naplňování potřeb ohrožených domácností stále více využíván soukromý nájemní sektor spolu s neziskovými organizacemi a v některých zemích dochází k odklonu od obecního bydlení, zjistil nedávný výzkum realizovaný v Austrálii s využitím unikátních panelových dat, Journeys Home, že veřejné bydlení je silným ochranným faktorem, který snižuje riziko bezdomovectví (Johnson a kol., 2019, s. 1106). S tímto závěrem se na základě stejného datového souboru ztotožňuje i O'Donnell (2021, s. 1722), který uvádí, že "lidé, kteří vstupují do sociálního bydlení, mají vyšší pravděpodobnost, že si nájemní vztah udrží, a existuje u nich nižší riziko, že budou mít zkušenost s bezdomovectvím nebo jinými formami nepříznivých okolností, než u lidí žijících v soukromém nájemním bydlení".

To je dáno nejen tím, že je veřejné bydlení finančně dostupné, ale také tím, že poskytuje takovou míru jistoty nájemního vztahu, jaká se v mnoha zemích v soukromém nájemním sektoru nevyskytuje. Je také tolerantnější vůči dluhům na nájemném než poskytovatelé z řad neziskových organizací, jejichž hlavním zdrojem příjmů je nájemné, a proto je pravděpodobnější, že v případě dluhů nájemní smlouvu vypoví. Jak však bylo uvedeno v úvodu, v zemích, ve kterých existuje regulace nájemného a ochrana práv nájemníků v soukromém sektoru, je riziko bezdomovectví i v tomto segmentu nižší.

Fitzpatrick a kol. (2021) vyvinuli propracovanou pětistupňovou typologii prevence bezdomovectví, která zahrnuje časový aspekt pro uplatnění různých preventivních nástrojů a přehled veřejných politik, jejichž účinnost dokládají výzkumné poznatky.

Prvním stupněm je univerzální prevence (Universal Prevention). Klíčová opatření k prevenci bezdomovectví tu představují zajištění finančně dostupného bydlení a snižování míry chudoby. To je zcela v souladu s výše popsaným konceptuálním rámcem. Pro členské státy z toho vyplývá, že strategie ukončování bezdomovectví musí být integrovány do bytové politiky a strategií boje proti chudobě.

Druhý stupeň zahrnuje intervence, které se zaměřují spíše na ohrožené skupiny než na populaci (Up-Stream Prevention) jako celek v případě univerzální prevence. V rámci celkové znevýhodněné populace může být obtížné identifikovat osoby, které jsou ohroženy bezdomovectvím, obecně mezi ně ale patří lidé opouštějící státní instituce, jako jsou věznice, nebo osoby v ústavní péči. Existuje řada intervencí založených na důkazech, které u těchto ohrožených skupin úspěšně předcházejí bezdomovectví.

Cílem krizové prevence (Crisis Prevention) je zajistit domácnostem, které jsou bezprostředně ohroženy ztrátou bydlení, a to často z důvodu neschopnosti financovat zvyšující se nájemné na soukromém trhu s byty, ochranu jejich nájemního vztahu prostřednictvím finanční pomoci a/nebo (právní) podpory či mediace s pronajímatelem, ať už formální či neformální, aby se předešlo jejich odchodu do krizového ubytování. Jak je uvedeno výše, i v této fázi existuje celá řada intervencí založených na důkazech, díky kterým se daří úspěšně předcházet bezdomovectví.

Čtvrtý stupeň představuje prevence nouzových situací (Emergency Prevention). Ta se zaměřuje na to, aby se naprostá většina osob, které ztratí přístup k bydlení, neocitla bez přístřeší a nebyla vystavena povětrnostním podmínkám a dalším rizikům. V rámci tohoto stupně je poskytováno krizové a dočasné ubytování. Typ, rozsah a poskytovatelé tohoto ubytování se v jednotlivých členských státech značně liší. Dlouhodobě zavedenou roli při zajišťování této nouzové potřeby hrají hromadná ubytovací zařízení nejrůznějšího charakteru. Jak jsme již ukázali, výzkumné poznatky podporují snižování závislosti na poskytování tohoto nouzového ubytování ve prospěch stabilního bydlení všude tam, kde je to možné.

Cílem prevence opakovaného bezdomovectví (Repeat Prevention) je zajistit, aby se domácnosti, kterým se podařilo zajistit stabilní bydlení, neocitly v situaci, kdy jim znovu bude hrozit jeho ztráta. Klíčová je zde povaha přechodu do stabilního bydlení, především pak jistota nájemního vztahu, která je v novém bydlení zajištěna. Většina domácností, které opouštějí bezdomovectví, se již s další epizodou nesetká. V současné době existuje rozsáhlý soubor důkazů, které ukazují, jaké typy podpory jsou pro domácnosti s komplexními potřebami nezbytné k tomu, aby si bydlení udržely.

Abychom předchozí text shrnuli, existují důkazy o tom, že je v různých fázích této typologie dostupná celá řada opatření, jež mají potenciál významně snížit počet domácností, které se dostávají do bezdomovectví, ale všechny účinné intervence zároveň vyžadují dostatečnou nabídku finančně dostupného a stabilního bydlení. Například v případě Finska, kde jsme byli svědky výrazného snížení míry bezdomovectví, je klíčový důvod tohoto poklesu připisován různým preventivním opatřením, jako je například poradenství v oblasti bydlení. Nejdůležitějším strukturálním prvkem při předcházení bezdomovectví bylo [nicméně] zvýšení nabídky dostupného sociálního bydlení, zejména sociálního bydlení zaměřeného na mladé lidi do 30 let (Kaakinen a Turunen, 2021, s. 48).

Vstup do služeb pro osoby bez domova

Porozumění tomu, jak se domácnosti do bezdomovectví dostávají, je často zaměňováno za porozumění příčinám bezdomovectví. Jak je uvedeno v konceptuálním rámci, lze vstup do bezdomovectví nejlépe chápat jako interakci makro a mikro faktorů nebo, jinými slovy, individuálních charakteristik a socioekonomických struktur. Většina lidí, zejména v Evropě, bezdomovectví zažívá buď tak, že tráví určitou dobu v dočasném a krizovém ubytování, nejčastěji v azylových domech a ubytovnách, často hromadného charakteru, nebo dočasně přebývají u rodiny či přátel. V posledních letech se v situacích, kdy stávající kapacity krizového ubytování nedokážou zvládnout příliv lidí bez domova, stále častěji využívá ubytování například v hotelových pokojích, někdy i ve velkém měřítku (Pleace a kol., 2021a). Ne všechny členské státy považují osoby, které žijí dočasně u rodiny nebo přátel, za osoby bez domova, všechny do této kategorie však řadí domácnosti v dočasných a krizových ubytovacích zařízeních (Baptista a Marlier, 2019; Pleace a Hermans, 2020). Následující oddíl se proto zaměřuje na současnou i budoucí úlohu dočasného a krizového ubytování.
Přespávání na ulici

Když se řekne bezdomovectví, představí si běžná populace v mnoha zemích především osoby, které žijí a přespávají na ulici, přestože tato skupina v daném okamžiku (point-in-time), a zejména v určitém časovém období (period-of-time), tvoří jen velmi malý podíl lidí, kteří zažívají bezdomovectví. Ačkoli je počet osob, které spí na ulici, ve srovnání s těmi, kdo přebývají v azylových domech, ubytovnách a u rodiny či přátel, ve všech členských státech relativně nízký; jedná se o nejviditelnější formu bezdomovectví a ti, kdo tuto formu bezdomovectví zažívají, jsou předmětem četných intervencí ze strany různých organizací. Převážná většina těchto intervencí není založena na důkazech a většinou neřeší ani nezmírňuje potíže, kterým lidé přespávající na ulici čelí.

Existuje stále větší množství dat, které dokládají, co při ukončování pouličního bezdomovectví funguje, a slouží tak i jako argumenty, proč v evropských městech a regionech nepodporovat a nefinancovat intervence, které se neopírají o vědecky podložené závěry. Individuální i kolektivní projevy laskavosti a soucitu, na nichž bývá pomoc lidem přespávajícím na ulici založena, mohou být sice dobře míněné, jsou však z velké části neúčinné, přičemž výzkumy stále častěji naznačují, že mohou být ve skutečnosti až kontraproduktivní. Účinným prostředkem řešení potřeb lidí, kteří dlouhodobě přespávají na ulici, zejména těch s komplexními potřebami, jsou dobře nastavené a zacílené terénní programy, které nabízejí i vhodné ubytování (Mackie a kol., 2019; Parsell, 2018).

Krizové a dočasné ubytování

V nedávné analýze služeb zaměřených na osoby zažívající bezdomovectví, které jsou dostupné v evropských zemích, došli Pleace a kol. (2018, s. 12) k závěru, že: Služby s nízkou intenzitou, které nabízejí základní podporu v různých oblastech mimo bydlení, a krizové či dočasné ubytování tvoří pravděpobně většinu služeb pro lidi bez domova v Evropě. Intervence typu Housing-led a Housing First, které se zaměřují na okamžité poskytnutí stálého bydlení a podporu, kterou domácnosti potřebují k tomu, aby si toto bydlení udržely, jsou pravděpodobně nejméně rozšířenou formou nabídky služeb, ačkoli se v určité míře vyskytují ve většině zemí (typologie služeb pro osoby bez domova v Evropě je popsána v Příloze 1). Služby krizového a dočasného ubytování zajišťuje celá řada subjektů, včetně obcí, soukromých komerčních provozovatelů i poskytovatelů z řad neziskových organizací, mezi nimiž jsou často silně zastoupeny církevní organizace. Mezi těmito subjekty však existují značné rozdíly, pokud jde o velikost, cílovou skupinu, strukturu, úroveň a podobu podpory, očekávání vůči klientům, povahu a způsob vymáhání pravidel, úroveň "profesionalizace" a sezónní dostupnost" (Mackie a kol., 2017).

Navzdory rozsáhlé kritice, jejímž předmětem jsou omezení, která se pojí s touto formou služeb jako s reakcí na bytovou nestabilitu, a navzdory převážně negativním zkušenostem osob, které v těchto zařízeních pobývají, zůstává tato forma hromadného ubytování ve většině členských států nejvýznamnější intervencí, kterou mají osoby zažívající bezdomovectví k dispozici. V nedávné zprávě byla navíc popsána jako přeplněná, nejistá a nevyhovující (Serme-Morin a Coupechoux, 2019).

Tato zařízení nicméně poskytují přístřeší, které může předcházet přespávání na ulici nebo zkušenost s ním omezit. Výzkumy zaznamenaly, že paternalistické přístupy (Parsell a Clarke, 2019), metody založené na dohledu (Parsell, 2016) a přísná pravidla (Cloke a kol., 2010), která jsou v rámci azylových domů uplatňována, mohou některým jejich obyvatelům poskytovat podporu a pocit bezpečí a jistoty (Neale, 1997) a posloužit jim tak jako místa, kde mohou dojít ke střízlivosti a abstinenci od omamných a jiných psychofarmakologických látek. Tyto pozitivní vlastnosti však mohou být naplňovány také v jistotu skýtajícím nájemním bydlení s terénní podporou (Watts a Blenkinsopp, 2021), které rovněž poskytuje určitý stupeň ontologické jistoty (Padgett, 2007) a bylo již úspěšně realizováno v Severní Americe i v Evropě (Padgett a kol., 2016).

Omezená úloha dočasného a krizového ubytování při ukončování bezdomovectví

Stručně řečeno, neexistují žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by poskytování krizového ubytování, zejména ve velkých hromadných zařízeních, lidem bez domova přinášelo cokoliv jiného než dočasný, zpravidla nepříjemný a někdy i nebezpečný úkryt před přírodními živly a nejnutnější obživu. To platí zejména pro základní azylové služby, které poskytují pouze lůžko a stravu (Keenan a kol., 2020). Krizové ubytování, které se orientuje jen na nepatrnou menšinu ohrožených osob, představuje mimořádně nákladnou a z dlouhodobého hlediska nevhodnou reakci na její omezenou schopnost získat stabilní a finančně dostupné bydlení. Některé z nejzranitelnějších osob se navíc obávají takové služby využívat, a odmítají přesvědčování (sociálních pracovníků), aby se v nich ubytovaly (Fahnøe, 2018; McMordie, 2021). Covid-19 kritiku role ubytování azylového typu při řešení bezdomovectví ještě zvýraznil. (Pleace a kol., 2021b).

Řešení bezdomovectví prostřednictvím poskytování krizového ubytování je také mimořádně nákladné (Culhane, 2008; Culhane a An, 2021; O'Sullivan a Mustafiri, 2020). Malá část uživatelů azylových domů hojně využívá také nákladné pohotovostní záchranné služby a trestněprávní služby, protože se ocitají v institucionálním kruhu (institutional circuit) (Hopper a kol., 1997) opakovaných krátkodobých pobytů v různých zařízeních, aniž by se jim podařilo vyřešit svou bytovou situaci.

Snižování závislosti na krizovém ubytování

Nedávný výzkum ukázal, že v důsledku rostoucího počtu domácností, které zažívají bezdomovectví, se napříč celou EU zvyšují výdaje na služby pro osoby bez domova, přičemž opatření jsou stále vychýlena směrem k poskytování krizových služeb předpokládajících přípravu na samostatné bydlení (přístup Housing-ready, v ČR známý jako prostupné bydlení) (Pleace a kol., 2021). Výzkum tento nárůst výdajů na azylové služby částečně přisuzuje dědictví předchozích let, neboť ještě donedávna byly služby v této oblasti koncipovány jako reaktivní řešení na bezdomovectví a soustředily se na poskytování krizového ubytování.

V řadě zemí tvoří nezanedbatelnou část nákladů mimořádné výdaje na hotelové pokoje a jiné formy dočasného ubytování, které nejsou určeny k zajišťování potřeb domácností bez domova, a které jsou využívány v případech, kdy stávající účelově zřízené služby krizového ubytování již naplnily své kapacity. Je zde tedy patrný určitý stupeň závislosti (path-dependency), kterou tento přístup generuje. Počáteční investice do krizových ubytovacích služeb mohou vést k tomu, že je při pravidelném nárůstu počtu osob bez domova potřeba zajistit další lůžka v azylových domech, protože se z tohoto řešení stává standardní reakce. V některých případech, když jsou azylové domy plně obsazeny, dochází k využívání hotelových pokojů.

Tato vybudovaná závislost je hlavním důvodem, proč jsou robustní výzkumné důkazy tolik potřebné. Culhane a kol. (2020, s. 117): kvalitní data a důkazy mohou být užitečným pomocníkem v procesu konstruktivního řízení změn, který lidem a institucím umožní, aby se rozvíjeli jiným, daleko efektivnějším směrem, aniž by se přitom uchylovali ke kultuře obviňování. Je nezbytné umožnit veřejnoprávním i neziskovým organizacím, aby se odklonily od svého "institucionálního zájmu" na stávajících neefektivních přístupech, a zároveň je třeba je k tomu vyzývat.

Je však pravděpodobné, že v některých členských státech zůstane krizové ubytování v krátkodobém až střednědobém horizontu součástí řešení bezdomovectví, a to zejména z důvodu ztíženého přístupu k stabilnímu a finančně dostupnému bydlení v důsledku obecného nedostatku bytů nebo absence cílené politiky sociálního bydlení zaměřené na osoby, které jsou bez domova nebo jsou bezdomovectvím ohroženy. V těchto případech je nezbytné, aby byly osoby v krizovém ubytování nasíťovány na různé služby v oblasti zaměstnanosti, sociálního zabezpečení a zdravotní péče s cílem zmírnění dopadů užívání krizového ubytování a usnadnění rychlého přechodu do stabilního bydlení. Jak bylo uvedeno v diskusi věnované prevenci, lze azylové domy chápat také jako čtvrtý stupeň opatření, jejichž cílem je zajistit, aby se naprostá většina osob, které ztratí přístup k bydlení, neocitla bez přístřeší. Například v případě Irska se sice počet dospělých osob ubytovaných v krizových zařízeních mezi rokem 2014 a počátkem roku 2022 zvýšil o téměř 200 %, počet osob bez přístřeší však zůstal ve stejném období nízký a stabilní, a to v důsledku výrazného nárůstu kapacity krizového ubytování.

Velká část současných výdajů na služby v oblasti bezdomovectví je v Evropě směřována do pasivní pomoci – například do krizového ubytování a denních či terénních služeb, které pomáhají zvládat a zmírňovat zkušenost s bezdomovectvím. Pro ukončení bezdomovectví do roku 2030 by měl být klíčovým cílem přesun výdajů na aktivní služby – například služby prevence, zajištění sociálního bydlení či metodu Housing First, které bezdomovectví v první řadě účinně předcházejí a v jejichž důsledku je krizové ubytování využíváno jen zřídka a krátkodobě. Standardní reakcí na nejistotu bydlení, kterou zažívá většina osob využívajících krizové ubytování, se tak stává zajištění stabilního a finančně dostupného nájmu, přičemž pro menší část osob, které se potýkají s dlouhodobým bezdomovectvím, jsou určeny intenzivnější podpůrné a ubytovací služby.

Od pasivních služeb k aktivním

Přechod od pasivních k aktivním službám je významnou součástí naplnění cíle pro rok 2030. Přehodnocení předpokladů, na nichž jsou založeny modely financování, je potenciálně důležitým politickým nástrojem, který může nastartovat změny v politice a praxi, jež jsou pro zavedení aktivních postupů ve velkém měřítku nezbytné. De-implementace, tedy ukončování intervencí v oblasti bezdomovectví, které představují škodlivé, z hlediska nákladů neefektivní nebo neúčinné metody, pro něž neexistuje dostatečný vědecký základ, a z nichž jsou některé založeny na tradici, v současné době postrádá solidní důkazní základnu. Přesto Denvall a kol. (2022, s. 2) zdůrazňují příklady z jiných oblastí politiky, které přinášejí užitečné poznatky i pro omezování rozsahu krizového ubytování. Docházejí k závěru, že dostupné důkazy naznačují, že vědecké poznatky, spolu s požadavky na změnu od uživatelů služeb a příznivými finančními dopady, mohou představovat hnací mechanismy pro postupné rušení neefektivních programů (Denvall a kol., 2022, s. 8).

Když Finové poskytli domácnostem dlouhodobé bydlení, podařilo se jim ukončit systém krizových lůžek v azylových domech (Pleace a kol., 2015). V současné době je tam v provozu pouze jeden azylový dům s 52 lůžky ve srovnání s více než 2 000 lůžky v roce 1985 (Y-Foundation, 2017). Některým osobám bylo poskytnuto nové účelově vybudované bydlení a jiným dlouhodobé bydlení s podporou v individuálních jednotkách v transformovaných ubytovnách a azylových domech (Kaakinen a Turunen, 2021). Důkazy z jiných oblastí, jako je ústavní péče o osoby s duševním onemocněním nebo mentálním postižením, ukazují, že díky nabídce efektivnějších řešení založených na bydlení a podpoře, je možné úspěšně uzavírat hromadná pobytová zařízení. Ve Skotsku byly po rozsáhlých konzultacích identifikovány dva klíčové úkoly pro ukončování bezdomovectví: omezení nabídky hotelových pokojů a nocleháren a rozšíření programů rychlého opětovného zabydlení (rapid rehousing) a Housing First. Zároveň byla zdůrazněna potřeba tento cíl jasně komunikovat, aby bylo zajištěno, že při snižování počtu nocleháren a azylových domů bude jakákoliv organizace aktivně odrazována od zřizování dalších takových zařízení kdekoliv ve Skotsku (Everyone Home Collective, 2020, s. 9).

Zvláště zajímavá je nová dánská politika změny režimu financování dočasného a krizového ubytování. Ústřední vláda v Dánsku dosud obcím proplácela 50 % nákladů na zajištění tohoto typu ubytování, a to bez časového omezení. Na základě nových reforem však bude tato úhrada poskytována pouze po dobu 90 dnů, poté již veškeré náklady na pobyt v azylovém domě ponesou obce. Namísto toho budou úhrady od centrální vlády přesměrovány na různé formy podpory v bydlení, které jsou poskytovány po ukončení pobytu v dočasném a krizovém ubytování. Dále bylo na základě politické dohody stanoveno snížení výše nájemného ve více než 4 000 stávajících a nových bytových jednotkách zařazených do systému veřejného bydlení, které má usnadnit přemístění osob v dočasném a krizovém ubytování do bytů.

Finanční pobídky ani nástroje, jejichž smyslem je snižování motivace k udržování osob v krizovém ubytování, nejsou v evropském kontextu dostatečně prozkoumány. Z dánských údajů vyplývá, že pro většinu (70 %) uživatelů krizového ubytování představuje nejvýznamnější překážku pro opuštění azylového domu nedostatečná nabídka vhodného bydlení s potřebnou podporou. Navrhovaný posun ke zvýšení dostupnosti veřejného bydlení a vyčlenění bytových jednotek pro osoby v krizovém ubytování, spojený s financováním určeným na poskytování podpory v bydlení a současným navýšením nákladů obcí na udržování osob v azylových domech po uplynutí lhůty 90 dnů, proto stojí za bližší prozkoumání. Pokud se díky němu podaří snížit využívání azylových domů, může se jednat o důležitý nástroj, jehož aplikaci by bylo vhodné zvážit i v dalších členských státech.

Doba trvání bezdomovectví

Bezdomovectví je obvykle buď dlouhodobé, epizodické, nebo přechodné. Shlukové analýzy časových řad využívající longitudinální data o přijetí do azylových domů v New Yorku a Filadelfii, které byly poprvé vypracovány Kuhnem a Culhanem (1998), ukázaly, že přibližně 80 % uživatelů azylových domů je přechodných a tato zařízení obvykle využívají jen po velmi krátkou dobu nebo během jednorázové epizody a již se do nich nevracejí. Dalších 10 % tvořili epizodičtí uživatelé azylových domů a zbývajících 10 % představovali chroničtí nebo dlouhodobí uživatelé těchto služeb. Ačkoli se jednalo o relativně malé procento jednotlivců bez domova, tito chroničtí nebo dlouhodobí uživatelé využívali polovinu všech lůžkonocí.

V zásadě podobná zjištění byla potvrzena dalšími výzkumy využívání azylových domů, například v Dublinu (Waldron a kol., 2019; Parker, 2021; Bairéad a Norris, 2022) a Kodani (Benjaminsen a Andrade, 2015), i když s některými významnými rozdíly v rozsahu bezdomovectví a charakteristikách osob v jednotlivých skupinách, které vycházely z odlišností v režimech sociálního státu.

Culhane a kol. (2007) zjistili, že v případě rodin jsou patrné v podstatě shodné vzorce. Podobně jako u jednotlivců, využívá většina těchto domácností krizové ubytování přechodně, zároveň ale výrazně vyšší počet rodin má zkušenost s dlouhodobými pobyty v azylových domech. Na rozdíl od dospělých jednotlivců, kteří zažívali chronické formy bezdomovectví, však rodiny při odchodu nevyžadovaly vysokou míru podpory, ani nevykazovaly významné handicapy (viz také Parker, 2021 v souvislosti s Dublinem). Ačkoli se objevily návrhy na rozšíření typologie založené na třech skupinách (McAllister a kol., 2011; Bairéad a Norris, 2022), pro účely tvorby politik je vhodnější mnohem jednodušší verze, kterou vypracovali Culhane a jeho kolegové.

Jak je nastíněno v konceptuálním rámci, představuje bezdomovectví dynamický proces. Jak bylo popsáno výše, malý počet domácností 'uvízne' v krizovém ubytování a malý počet jich zažije opakované epizody bezdomovectví, ale většina domácností, které mají zkušenost s bezdomovectvím, z něj úspěšně odejde a dalšími epizodami neprochází. V Dublinu bylo pozorováno, že čtvrtina obyvatel azylových domů fakticky 'uvízla' v tomto typu ubytování, které byli nuceni využívat jako svůj dlouhodobý domov (Bairéad a Norris, 2022, s. 8). Z existujících údajů sice nebylo možné určit, do jaké míry je u osob, jejichž pobyt se v krizovém ubytování prodlužuje, příčinou komplexnost jejich potřeb, ale celkově autoři dospěli k závěru, že k prodlužující se délce pobytu přispívá spíše nedostatek dostupného bydlení než nějaké osobní znevýhodnění.

Domácnostem, které zažívají dlouhodobé a nárazové formy bezdomovectví, pomáhá zajistit stabilitu okamžitý přístup k bydlení, a to bez předem stanovených podmínek, s výjimkou povinností vyplývajících z nájemního vztahu, které platí pro všechny, jako je placení nájemného a podobně, spolu s intenzivní psychosociální podporou v rámci bydlení. Efektivním nástrojem pro zajištění stability bydlení domácností, které zažívají přechodné formy bezdomovectví, je pak rychlé zabydlení ve formě poskytnutí příspěvku na nájemné, nebo ještě lépe cenově dostupného dlouhodobého pronájmu. Zásadním zjištěním tohoto výzkumu je, že "téměř každý, kdo bude za dva roky bez domova, má dnes bydlení, a téměř každý, kdo je teď bez bydlení, jej za dva roky bude mít" (O'Flaherty, 2010, s. 143).

Odchody z bezdomovectví a opětovné návraty

Prvotní kvantitativní výzkumy, které se zaměřovaly na porozumění fenoménu opětovných návratů do nouzového ubytování po jeho úspěšném opuštění, si všímaly významu toho, zda se jednalo o odchod "závislý" (do přechodného ubytování nebo k rodině či přátelům) nebo "nezávislý" (do samostatného bydlení s podporou), a jak tyto typy odchodů v interakci s osobními charakteristikami (jako je věk nebo zaměstnání) zvyšovaly riziko návratu do bezdomovectví (Dworsky a Piliavin, 2000). Kvalitativní studie zabývající se odchody mladých lidí z azylového ubytování v Irsku ukázala, že formu jejich odchodů ovlivňuje zejména dostupnost podpory v rodině nebo ze strany profesionálních služeb (Mayock a kol., 2011).

Cobb-Clark a kol. (2016, s. 67) tvrdí, že individuální rizikové faktory běžně spojované se vstupem do bezdomovectví vůbec nesouvisí s délkou doby, po kterou lidé pravděpodobně zůstanou bez adekvátního bydlení, přičemž O'Flaherty (2012) i Johnson a kol. (2019) se shodují, že ať už ke vstupu do bezdomovectví vedla jakákoli interakce osobních a strukturálních faktorů, sama o sobě nijak nepředurčuje pravděpodobnost jeho ukončení. O'Donnell (2021, s. 1722) nedávno ukázal, že pro odchod z bezdomovectví jsou poměrně důležitějšími faktory typ bydlení a související podpora než osobní charakteristiky.

Odchody z bezdomovectví je možné kategorizovat následujícím způsobem:

1. bezpečné odchody, tedy odchody do sociálního bydlení zajišťovaného obcemi a v menší míře neziskovými poskytovateli bydlení. U osob, které odcházejí z krizového ubytování do této formy bydlení, je malá pravděpodobnost, že se do krizového ubytování vrátí, a to díky vysoké míře stability nájemního vztahu – to znamená, že domácnosti, které obývají nájemní byty, si v nich mohou vytvořit domov a zůstat, dokud si to přejí, pod podmínkou, že budou plnit své povinnosti nájemníka (Hulse a Milligan, 2014, s. 643). Jak bylo uvedeno výše, stejně bezpečné mohou být i odchody do soukromého nájemního sektoru, pokud je zde zajištěna podobná míra jistoty nájmu. Tak tomu je však pouze v několika málo zemích.
2. kvazi-bezpečné odchody do nájemního bydlení zajišťovaného soukromým sektorem, kde je jistota nájmu nízká až středně vysoká v závislosti na legislativním nastavení v jednotlivých členských státech a na tom, kdy byl nájemní vztah uzavřen. Pravděpodobnost návratu do krizového ubytování je střední až vysoká a odvíjí se od míry jistoty nájmu. Tržní nájemné je částečně dotováno státem prostřednictvím různých mechanismů, které jsou zaměřeny buď na majitele nemovitostí, nebo na nájemce.
3. nejisté odchody, tedy návraty k rodině, pobyty u přátel či příbuzných nebo přesuny do jiných institucí, jako jsou vězení nebo nemocnice. Tyto odchody jsou ze své podstaty nestabilní a je velmi pravděpodobné, že osoby, které odejdou touto cestou, se po skončení jejich pobytu ve vězení nebo v nemocnici vrátí do krizového ubytování, stejně jako ty, jimž selže dohoda o sdílení bydlení s rodinou nebo přáteli.

Některé domácnosti budou k tomu, aby si nájemní vztah udržely, potřebovat dodatečnou podporu, ale většině z nich postačí podpora ve formě finančního příspěvku. Jak dokládají randomizované kontrolované studie například v Kanadě a Francii (Aubry a kol., 2021), u osob s komplexními potřebami vykazuje přístup Housing First ve srovnání s běžnými formami podpory vysokou míru úspěšnosti při udržení bydlení.

Relativní zastoupení dostupnosti sociálního bydlení, výše příspěvků na bydlení a jistoty nájemního vztahu v soukromém sektoru se napříč různými evropskými systémy značně liší. Dewilde (2022) například v Evropě identifikuje šest systémů bytové politiky – severozápadní duální, severozápadní unitární, jihoevropský, pobaltský, středovýchodní a jihovýchodní. Konstatuje, že mezi lety 2005 a 2017 zaznamenala řada zemí klesající tendenci k poskytování sociálního bydlení, přičemž některé uvolnily regulaci (soukromého) nájemního trhu (Dewilde, 2022, s. 395), a to navzdory přínosům, které má poskytování většího objemu sociálního bydlení a regulace soukromého nájemního sektoru na zvyšování přístupu k důstojnému a finančně dostupnému bydlení (2022, s. 395). Přístupy k regulaci soukromého nájemního sektoru jsou komplexní, míra regulace nájemného a typ regulace se v jednotlivých členských státech značně liší (Kettunen a Ruonavaara, 2021), stejně jako ochrana nájemníků (Kholodilin a Kohl, 2021), ale nedávný mezinárodní průzkum ukazuje, že výchozím bodem by měla být jasná politická vize kvalitního soukromého nájemního sektoru (Gibb a kol., 2022, s. 53).

Výzkumná data ukazují, že aby bylo možné zajistit účinnou prevenci a minimalizovat délku epizod bezdomovectví strávených v krizovém ubytování nebo u rodiny a přátel, musí být základem politik, které zajistí ukončení bezdomovectví v roce 2030, široká nabídka sociálního bydlení a jeho cílené zpřístupnění osobám, které zažívají bezdomovectví, spolu s jasnou vizí toho, co se očekává od soukromého trhu s nájemním bydlením.

Řízení politik

Baptista a Marlier (2019) identifikovali 16 z 28 (tehdejších) členských států EU, které přijaly národní (10, včetně Dánska, Irska a Portugalska), nebo regionální/místní (6) politiky zacílené na zajištění integrovaných strategických řešení bezdomovectví. Dánsko, Irsko a Portugalsko se také řadí mezi země, které strategie v oblasti bezdomovectví přijaly poměrně brzy – v Irsku byly spuštěny v roce 2000 a v Dánsku a Portugalsku v roce 2009. Přijetí integrovaných strategií je předpokladem pro implementaci účinnějších a na důkazech založených přístupů k lidem, kteří zažívají bezdomovectví.

V mezinárodním hodnocení irské strategie boje proti bezdomovectví identifikovali Baptista a kol. (2022) řadu aspektů týkajících se veřejné správy, které jsou pro úspěšné strategie ukončování bezdomovectví zásadní. Mezi ně patřilo zjištění, že řídící struktury musí být stabilní a konzistentní, strategie musí být udržitelná, komplexní a integrovaná, a že služby typu Housing-led a Housing First jsou méně účinné, pokud nejsou zahrnuty do integrované strategie. Podobné problémy byly identifikovány ve srovnávací analýze tvorby politik ve vztahu k bezdomovectví v Evropě, Kanadě a Spojených státech, (O'Sullivan a kol., 2021; Nelson a kol., 2021). Ta z hlediska tvorby politik založených na důkazech identifikovala důležitost vedení, stability a kontinuity v rámci příslušných řídících struktur v oblasti řešení bezdomovectví.

V analyzovaných evropských zemích – Finsku, Francii a Irsku – to byla nízká míra fluktuace klíčových pracovníků (či její nedostatek), co umožňovalo (nebo omezovalo) vytrvalé prosazování politik v rámci příslušných řídících struktur. Odpovědnost za bydlení a bezdomovectví je identifikována jako jeden z klíčových prvků úspěchu finské politiky řešení bezdomovectví. Další srovnávací analýza, jež se zabývala Dánskem, Finskem a Irskem (Allen a kol., 2020, s. 171), poukázala na to, že při vytváření strategií v oblasti bezdomovectví je nutné již na začátku zajistit široký a pevný konsenzus tak, aby celý proces mohl úspěšně "přežít" personální změny a vnější ekonomicko-politické otřesy, které v průběhu let, jež jsou k uskutečnění transformační změny nezbytné, nevyhnutelně přijdou.

V souladu s tím byla tvořena i revidovaná dánská strategie, která byla zveřejněna koncem roku 2021. Při přípravě nejnovější dánské strategie v oblasti bezdomovectví, jejímž cílem je zajistit více finančně dostupného bydlení pro osoby bez domova a osoby ohrožené bezdomovectvím a podpořit plnou implementaci metody Housing First, byla jako klíčová oblast označena spolupráce, které má být dosaženo zapojením a sdílením zodpovědnosti mezi všemi aktéry. Dále zde zaznělo, že díky vytvoření národního partnerství složeného z klíčových aktérů bude zajištěno systémové monitorování pokroku a přetrvávající vědomí spoluúčasti na společném cíli (Egholm a Sabaj-Kjaer, 2022). Národní strategie Finska, členského státu s nejlepšími výsledky v oblasti snižování bezdomovectví, jehož cílem je ukončit bezdomovectví do roku 2027, byly popsány jako ukázka širokého partnerství a spolupráce mezi několika státními institucemi, ministerstvy, městy a nevládními organizacemi, a to jak na místní, tak na národní úrovni (Kaakinen a Turunen, 2021, s. 46).

Portugalská Národní strategie integrace osob bez domova 2009-2015 (ENIPSA 2009-2015) podle Baptisty a Coelha (2021, s. 65) znamenala významný posun v pojetí bezdomovectví a v reakci na něj, a to hned na několika úrovních: (i) strategie představovala důležitou změnu v tradičním (minimálním) pojetí role portugalského státu při směrování politiky v této oblasti; (ii) ilustrovala význam politické orientace EU při tvorbě národních politik, a sice tím, že výslovně ocenila roli několika nástrojů v oblasti sociálního začleňování, které byly vyvinuty v rámci Otevřené metody koordinace (OMK); a (iii) určila směr změn v poskytování služeb v oblasti bezdomovectví na místní úrovni, zejména s ohledem na posílení a zefektivnění řídících struktur a přesun k inovativnějším přístupům k řešení bezdomovectví. Přestože dopad strategie oslabila řada vnitřních i vnějších otřesů, zejména následky globální finanční krize a úsporných opatření, je klíčové, že se do procesů tvorby politik a řízení podařilo pevněji zakotvit různá opatření, mezi která patří například význam přístupů zaměřených na bydlení (Housing-led approaches), nezbytnost integrovaných strategií a vytvoření místních skupin pro řešení bezdomovectví. Jakmile tedy nastalo příznivější politické a finanční klima, mohla revidovaná strategie (ENIPSSA 2017-2023) navázat na starší strategii a podpořit politická opatření založená na zajištění přístupu k bydlení.

Zdá se, že existuje shoda, že integrované strategie jsou účinným nástrojem úspěšné prevence bezdomovectví a rychlých intervencí při odchodech domácností z bezdomovectví. V kontextu růstu počtu domácností vstupujících do bezdomovectví může integrovaný strategický přístup k řízení zajistit, že reakce budou přinejmenším koordinované, nikoliv nahodilé, a že dojde ke zmírnění negativních dopadů. Do formulování národních nebo místních strategií by měly být zapojeny všechny zúčastněné strany a mělo by být zajištěno, že se s návrhem ztotožní. Vyjednaný proces budování konsensu mezi všemi stakeholdery, zejména těmi s vlastní zkušeností (Green, 2021), má zásadní význam pro rozvoj a udržení často obtížné a složité cesty systémové transformace.

Měření bezdomovectví a hodnocení vstupů v Evropě

Lisabonská deklarace zdůrazňuje význam spolehlivého sběru dat týkajících se bezdomovectví, včetně bezdomovectví dospívajících a mladých dospělých, se zapojením relevantních aktérů, který umožní všeobecné porozumění, systematické srovnávání a monitoring na úrovni EU. Počet domácností, které zažívají bezdomovectví, se v Evropě značně liší v závislosti na použité definici a časovém rámci (přehled je uveden v příloze 2). Problémy, které se pojily s definicemi, byly na konceptuální úrovni z velké části vyřešeny s vypracováním Evropské typologie bezdomovectví a vyloučení z bydlení (ETHOS) (viz příloha 3), včetně verze pro výzkumné účely (ETHOS Light). Aplikace této typologie se však při odhadech rozsahu bezdomovectví na národní, regionální nebo komunální úrovni značně liší (Baptista a Marlier, 2019; Benjaminsen a kol., 2020; Drilling a kol., 2020).

K odhadu počtu a charakteristik osob zažívajících bezdomovectví se v řadě zemí hojně využívají šetření prevalence v určitém okamžiku (point-in-time), a to buď jako součást celostátního sčítání lidu, nebo jako specifická šetření zaměřená na osoby, které procházejí různými formami bezdomovectví, například v severských zemích (Benjaminsen et al., 2020) nebo v USA (Henry a kol., 2022). Šetření prevalence v určitém okamžiku jsou užitečné pro sledování trendů a identifikaci potřeb služeb, podhodnocují však rozsah bezdomovectví. Pro přesnější odhad počtu osob, které zažívají bezdomovectví v určitém časovém úseku, jsou zapotřebí šetření prevalence v určitém období (period-prevalence) (Shinn a Khadduri, 2020).

V průběhu roku se do situace bezdomovectví dostane mnohem více domácností, než kolik jich je zaznamenáno v určitém okamžiku, a jejich profil se od těchto domácností navíc výrazně liší. Proto je velmi důležité, aby programy prevence, minimalizace délky trvání a rychlého opětovného zabydlování, nebyly založeny pouze na profilu osob zažívajících bezdomovectví v určitém okamžiku, protože takové informace zkreslují porozumění zkušenostem s bezdomovectvím. Pochopení dynamiky bezdomovectví má zásadní význam pro vytváření politik, které mohou bezdomovectví ukončit.

Zpráva Evropské sítě pro sociální politiku (ESPN) o boji proti bezdomovectví a vyloučení z bydlení v Evropě upozornila na velké rozdíly v dostupných poznatcích o výsledcích implementace a monitoringu, přičemž nejsilnější mechanismy založené na důkazech, které umožňují hodnocení implementace stávajících strategií mají Dánsko, Finsko, Francie a Irsko (Baptista a Marlier, 2019, s. 63-64).

Dánsko disponuje dvěma základními zdroji dat pro sledování trendů v oblasti bezdomovectví: celostátním point-in-time šetřením, které, počínaje rokem 2007, jednou za dva roky po dobu jednoho týdne realizuje Dánské centrum pro výzkum v oblasti sociálních věd (VIVE), a celostátními statistikami o využívání azylových domů, které jsou od roku 1999 zveřejňovány Dánským statistickým úřadem (Benjaminsen, 2022). Šetření prováděné ve dvouletých intervalech poskytuje kromě údajů o osobách, které přebývají u přátel a rodiny, také data o různých formách využívání azylových domů, i o osobách přespávajících na ulici. Data shromažďuje prostřednictvím dvoustránkového dotazníku, který vyplňují služby zaměřené na osoby bez domova, ale také široká škála dalších sociálních služeb. Údaje z tohoto šetření ukazují, že počet osob zažívajících bezdomovectví mezi lety 2009 a 2017 neustále narůstal, a to ze zhruba 5 000 na 6 600, načež v roce 2019 došlo k mírnému snížení. Do února 2022 došlo k prudšímu poklesu na necelých 5 800 osob. Z průběžně sledovaných údajů o azylových domech zase vyplývá, že počet jejich uživatelů zůstával ve stejném období relativně stabilní a pohyboval se mezi 6 000 a 7 000. Na základě dat z obou typů šetření dojdeme k závěru, že v Dánsku krizové ubytování v průběhu roku využívá 2,5x až 3x více osob než v daném okamžiku, a že sledování dat, která pocházejí pouze ze šetření prováděných v azylových domech, poskytuje sice důležitý, ale neúplný mechanismus pro monitoring trendů v oblasti bezdomovectví.

Irský systém PASS (Pathway Accommodation & Support System) v reálném čase poskytuje informace o počtu osob bez domova a obsazenosti lůžek. Systém PASS byl vyvinut v Dublinu v roce 2011 a v roce 2013 byl rozšířen na celostátní úroveň. Slouží jako zdroj dat o počtu dospělých osob s nezaopatřenými dětmi v krizovém ubytování financovaném místními úřady. Zveřejňování zpráv, založených na datech z určitého časového okamžiku, bylo zkušebně zahájeno v dubnu 2014 a od června 2014 jsou s určitými úpravami zpracovávány průběžně každý měsíc. Od roku 2014 pak samosprávy na konci každého čtvrtletí zpracovávají zprávy o činnosti, v nichž uvádějí data o různých ukazatelích, včetně počtu dospělých osob, které byly nově i opakovaně registrovány ve službách pro osoby bez domova, počtu dospělých osob, které pobývají v krizovém ubytování déle než šest měsíců, počtu dospělých osob, které opouštějí služby pro osoby bez domova, a počtu osob, které přespávají na ulici. Zveřejňovány jsou také čtvrtletní finanční zprávy, v nichž jsou uvedeny přehledy výdajů na preventivní služby a služby zaměřené na podporu v nájemním bydlení, na krizové ubytování, dlouhodobá azylová zařízení a denní služby.

Sestavování měsíčních přehledů, čtvrtletních zpráv o činnosti a finančních reportů navazovalo na zveřejnění národního programového prohlášení o bezdomovectví v roce 2013. Byla stanovena řada ukazatelů pro měření pokroku v ukončování bezdomovectví v Irsku, což představovalo stěžejní ambici programového prohlášení. Jejich účelem bylo poskytnout jasnější obraz o bezdomovectví v Irsku: počty nových vstupů do bezdomovectví, délku jeho trvání a výstupy z něj, spolu s typem a povahou poskytovaného ubytování (Department of Environment, Community and Local Government, 2013, s. 4).

Měsíční statistiky bezdomovectví, které vycházejí z dat o poměrně úzce definované skupině osob v dočasném a krizovém ubytování, ukázaly, že v letech 2018-2021 tyto služby v daném časovém okamžiku využívalo 6-7 tisíc dospělých osob (tedy 1,6 až 1,7 osoby na 1 000 obyvatel starších 18 let), ale ve stejném období do systému nouzového ubytování poprvé vstoupilo více než 22 tisíc dospělých klientů (tedy 5,8 osoby na 1 000 obyvatel starších 18 let).

Pochopení dynamiky bezdomovectví má zásadní význam pro racionální tvorbu politik a vytvoření spolehlivé metodiky, která povede ke sjednocení měření bezdomovectví napříč členskými státy s využitím typologie ETHOS Light, jež dokáže zachytit počet a charakteristiky osob, které v určitém časovém okamžiku, ale i v průběhu delšího období, zažívají různé dimenze bezdomovectví. Kromě toho může poskytnout údaje potřebné k zjištění pokroku dosaženého při ukončování bezdomovectví do roku 2030 a může být užitečným podkladem pro proces tvorby politik. Jsou-li k dispozici, mají administrativní údaje o osobách zažívajících bezdomovectví značný potenciál pro pochopení dynamiky bezdomovectví (Culhane, 2016). Tam, kde je lze propojit s dalšími soubory administrativních dat, představují obzvláště slibný nástroj pro tvorbu politiky a praxe, i když i tento vývoj má určitá omezení (Thomas a Tweed, 2021).

Pokud jde o evaluaci konkrétních nástrojů prevence bezdomovectví nebo zkracování délky krizového ubytování, jsou kvantitativní analýzy, které by splňovaly 'zlaté standardy' výzkumu, mimo oblast USA vzácné (Culhane a kol., 2020, s. 118). Jedinými výjimkami jsou některé výzkumy týkající se zdraví a Housing First. V případě Housing First byla v řadě členských států komplexně zkoumána věrnost původnímu modelu (Aubry a kol., 2018), přičemž ve Francii byl realizován randomizovaný kontrolovaný experiment (RCT) programu Housing First Un Chez-soi d'abord (Loubière a kol., 2022). V nedávné souhrnné analýze výzkumů o efektivitě intervencí zaměřených na osoby ohrožené bezdomovectvím nebo ty, které jej zažívají, autoři uvedli, že ačkoli v současné době existuje stále rozsáhlejší důkazní základna, bylo bezmála 90 % výzkumných studií realizováno ve Spojených státech (Singh a White, 2022).

Pro účely různých intervencí zaměřených na prevenci a řešení bezdomovectví v členských státech je třeba dále rozvíjet spolehlivou důkazní základnu, a jak tvrdí Pleace (2016, s. 28), přestože kvalitní americký, australský a kanadský výzkum přispívá k našemu porozumění..., lze se při provádění evropského výzkumu na externí poznatky a ideje spoléhat jen s opatrností...

Závěr

Vycházeje z důkazů, jež přinesl současný výzkum, tvrdí tento článek, že bezdomovectví je třeba chápat jako dynamický proces. Cílem veřejných politik by mělo být v první řadě zabránit vstupům do bezdomovectví a u těch, kteří se v situaci bezdomovectví ocitnou, minimalizovat délku jeho trvání prostřednictvím rychlého odchodu domácností do jistého, finančně dostupného bydlení, v případě potřeby s podporou a snížit tak pravděpodobnost jejich další zkušenosti s bezdomovectvím. Takový přístup umožní jednak omezit výdaje na nákladné krizové ubytování, jednak zmírnit individuální trauma spojené s obdobím bezdomovectví. Pochopení dynamiky bezdomovectví má zásadní význam pro racionální tvorbu politik a integrované strategické přístupy jsou účinným nástrojem úspěšné prevence bezdomovectví a rychlých intervencí při odchodech domácností z bezdomovectví, jakmile se v takové situaci ocitnou. Díky vývoji a implementaci robustní metodologie, která zachycuje počty a charakteristiky osob zažívajících různé aspekty bezdomovectví v určitém okamžiku, ale také v průběhu delšího časového období, lze získat údaje potřebné k posouzení toho, jak je strategie ukončování bezdomovectví do roku 2030 naplňována, jak je stanoveno v Lisabonské deklaraci, a k poskytnutí podkladů pro účinná politická rozhodnutí. Důkazy jasně ukazují, že nejdůležitější intervencí veřejné politiky je zajištění dostatečné nabídky finančně dostupného a jistého bydlení, a to buď přímo obcemi a/nebo neziskovými organizacemi, nebo prostřednictvím příspěvku na bydlení.

Přílohy

Příloha 3: Index bezdomovectví ve vybraných evropských zemích

Graf 1 ukazuje trendy v počtu domácností, které zažívají bezdomovectví, vycházející z dat sebraných v určitých časových okamžicích (point-in-time) v několika zemích. Vzhledem k různým definicím, které tyto státy při měření bezdomovectví používají, a různorodým zdrojům dat (viz Baptista a Marlier, 2019; Develtere, 2022; OECD, 2020) jsou údaje prezentovány jako index, jehož cílem je identifikovat spíše trendy než absolutní čísla. Ukazuje tři shluky: země, které v posledním desetiletí zaznamenaly výrazný nárůst (Irsko, Anglie, Německo – do roku 2018 a Nizozemsko); země, které zaznamenaly mírnější nárůst nebo relativní stabilitu (Rakousko, Dánsko, Švédsko a Skotsko), a země, které dosáhly výrazného poklesu (Norsko a Finsko).

Při měření bezdomovectví jsou nesmírně důležité zvolené časové rámce, protože počty osob, které se do situace bezdomovectví dostávají, a jejich charakteristiky se v závislosti na použitém časovém rámci výrazně liší. Jak bylo uvedeno výše, bezdomovectví je dynamický proces a zachycení zkušenosti s bezdomovectvím v určitém časovém okamžiku neodhaluje proměnlivost této zkušenosti a skutečnost, že většina domácností, které zažijí například pobyt v azylovém domě, odejde do bydlení a zůstane v něm (Lee et al., 2021). Ve všech zemích uvedených výše v  grafu se počet osob zažívajících bezdomovectví v  určitém časovém okamžiku pohybuje v  rozmezí od 0,07 do 0,33 % celkové populace (OECD, 2021). Dva nedávné průzkumy ze dvanácti, respektive osmi evropských zemích však odhalily celoživotní prevalenci ve výši 4 % (Eurostat, 2018, s. 29) a téměř 5 % v druhém případě, i když se značnými rozdíly napříč jednotlivými zeměmi, s pětiletou prevalencí těsně pod 2 % (Taylor et al., 2019). Ve výzkumu Eurostatu uvedlo 75 % osob, které měly zkušenost s bezdomovectvím, že se jednalo o dočasné přebývání u přátel a příbuzných, přičemž pouze jedna z 20 osob přespávala na ulici.

Původní text v angličtině naleznete zde: www.feantsaresearch.org/public/user/Observatory/2022/EJH_16-2/EJH_16-2_A6.pdf 

Zdroje:

Allen, M., Benjaminsen, L., O’Sullivan, E., a Pleace, N. (2020): Ending Homelessness? The Contrasting Experience of Denmark, Finland and Ireland (Bristol: Policy Press).

Aubry, T., Bernad, R., a R. Greenwood (eds.) (2018): Zvláštní vydání k věrnosti původnímu modelu Housing First, European Journal of Homelessness 12, 3.

Aubry, T., Roebuck, M., Loubiere, S., Tinland, A., Nelson, G., a E. Latimer (2021): A Tale of Two Countries: A Comparison of Multi-site Randomised Controlled Trials of Pathways Housing First Conducted in Canada and France, European Journal of Homelessness 15, 3: 25-44.

Bairéad, C. a M. Norris (2022): Homelessness Duration and Stability: A Typology of Emergency Accommodation Usage Patterns in Dublin, Cities 127.

Baptista, I. a Coelho, M. (2021): Homelessness Service Provision in a Southern European Country: An Evolving Sector Framed by the Portuguese National Homelessness Strategy, Zvláštní vydání Social policy and housing: Insights from Europe and Greece, Social Policy 14: 63-79.

Baptista, I. a E. Marlier (2019): Fighting Homelessness and Housing Exclusion in Europe: A Study of National Polices (Brusel: Evropská komise).

Baptista, I., Culhane, D. P., Pleace, N. a E. O’Sullivan (2022): From Rebuilding Ireland to Housing for All: International and Irish Lessons for Tackling Homelessness (York: University of York).

Batterham, D. (2021): Who is At-risk of Homelessness? Enumerating and Profiling the Population to Inform Prevention, European Journal of Homelessness 15, 1: 59-83.

Benjaminsen L. a Andrade, S. B. (2015): Testing a Typology of Homelessness Across Welfare Regimes: Shelter Use in Denmark and the USA, Housing Studies 30, 6: 858-876.

Benjaminsen, L. (2022): Measuring Homelessness – Experiences from Denmark (Prezentace pro FEANTSA Policy Conference, Dublin 3. května 2022).

Benjaminsen, L., Dhalmann, H., Dyb, E., Knutagård, M. a J. Lindén (2020): Measurement of Homelessness in the Nordic Countries, European Journal of Homelessness 14, 3: 159-180.

Bretherton, J. a Mayock, P. (2021): Women’s Homelessness: European Evidence Review (Brusel: FEANTSA).

Byrne, T., Henwood, B. a A. W. Orlando (2021): A Rising Tide Drowns Unstable Boats: How Inequality Creates Homelessness, The Annals of the American Academy of Political and Social Science 693, 1: 28-45.

Cloke, P., May, J. a Johnsen, S. (2010): Swept Up Lives? Re-Envisioning the Homeless City (Chichester: Wiley-Blackwell).

Cobb-Clark, D., Herault, N., Scutella, R. a Tseng, Y-P. (2016): A Journey Home: What Drives how Long People are Homeless? Journal of Urban Economics 91: 57-72.

Culhane, D. P., Metraux, S., Park, J., Schretzman, M. a J. Valente (2007): Testing a Typology of Family Homelessness Based on Patterns of Public Shelter Utilization in Four U.S. Jurisdictions: Implications for Policy and Program Planning, Housing Policy Debate 18, 1: 1-28.

Culhane, D. P. (2008) The Cost of Homelessness: A Perspective from the United States, European Journal of Homelessness 2, 1: 97-114.

Culhane, D. P. (2016): The Potential of Linked Administrative Data for Advancing Homelessness Research and Policy, European Journal of Homelessness 10, 3: 109-126.

Culhane, D. P. a An, S. (2021): Estimated Revenue of the Nonprofit Homeless Shelter Industry in the United States: Implications for a More Comprehensive Approach to Unmet Shelter Demand, Housing Policy Debate.

Culhane, D.P., Fitzpatrick, S. a D. Treglia (2020): Contrasting Traditions in Homelessness Research between the UK and US, in: Teixeira, L. a Cartwright, J. (Eds.): Using Evidence to End Homelessness, s. 99-124. (Bristol: Policy Press).

Demos Helsinki / Housing First Europe Hub (2022): A New Systems Perspective to Ending Homelessness (Helsinky: Demos Helsinki / Housing First Europe Hub).

Denvall, V., Bejerholm, U., Carlsson Stylianides, K., Johanson, S. a M. Knutagård (2022): De-Implementation: Lessons to be Learned when Abandoning Inappropriate Homelessness Interventions, International Journal on Homelessness 2, 2: 1-17.

Department of the Environment, Community and Local Government (2013): Homelessness Policy Statement (Dublin: Department of the Environment, Community and Local Government).

Develtere, P. (2022): Data Collection Systems and Homelessness in the EU – An Overview, European Journal of Homelessness 16, 2.

Dewilde, C. (2022): How Housing Affects the Association between Low Income and Living Conditions-Deprivation across Europe, Socio-Economic Review 20, 1: 373-400.

Drilling, M., Dittmann, J., Ondrušová, D., Teller, N. a Mondelaers, N. (2020): Measuring Homelessness by City Counts – Experiences from European Cities, European Journal of Homelessness 14, 3: 87-112.

Dworsky, A.L. a I. Piliavin (2000): Homeless Spell Exits and Returns: Substantive and Methodological Elaborations on Recent Studies, Social Service Review 74, 2: 193-213.

Egholm, K. a Sabaj-Kjaer, I. (2022): Spotlight on the Danish Homelessness Strategy (prezentace pro FEANTSA Policy Conference, Dublin 3. června 2022).

Eurostat (2018): Material Deprivation, Well-being and Housing Difficulties (Brusel: Evropská komise).

Everyone Home Collective (2020): Route-Map 1: Ending the Need for Night Shelter & Hotel Room Provision (Glasgow: Everyone Home Collective).

Fahnøe, K. (2018): Emotional Geographies of Urban Homeless People’s Avoidance of Places Providing Social Services, European Journal of Homelessness 12, 2: 15-34.

Fitzpatrick, S., Mackie, P. a J. Wood (2021): Advancing a Five-Stage Typology of Homelessness Prevention, International Journal on Homelessness 1, 1: 79-97.

Giansanti, E., Lindberg, A. a M. Joormann (2022): The Status of Homelessness: Access to Housing for Asylum-seeking Migrants as an Instrument of Migration Control in Italy and Sweden, Critical Social Policy 42, 4: 586-606.

Gibb, K., Soaita, A. M. a A. Marsh (2022): Rent Control: A Review of the Evidence Base (UK Collaborative Centre for Housing Evidence).

Green, H. (2021): The Importance of First-hand Experience in Homelessness Research, Policy and Implementation, European Journal of Homelessness 15, 3: 203-214.

Hastings, C. (2021): How Do Poor Families in Australia Avoid Homelessness? An fsQCA Analysis, Housing, Theory and Society 39, 3: 275-295.

Henry, M., de Sousa, T., Tano, C., Dick, N., Hull, R., Shea, M., Morris T. a S. Morris (2022): The 2021 Annual Homeless Assessment Report (AHAR) to Congress. Part 1: Point-in-Time Estimates of Sheltered Homelessness (Washington: Department of Housing and Urban Development).

Herman, K., Dyb, E., Knutagård, M., Novak-Zezula, S. a U. Trummer (2020): Migration and Homelessness: Measuring the Intersections, European Journal of Homelessness 14, 3: 13-34.

Hopper, K., Jost, J., Hay, T., Welber, S., a Haugland, G. (1997): Homelessness, Severe Mental Illness, and the Institutional Circuit, Psychiatric Services 48, 5: 659-664.

Hulse, K. a Milligan, V. (2014): Secure Occupancy: A New Framework for Analysing Security in Rental Housing, Housing Studies 29, 5: 638-656.

Johnson, G., Scutella, R., Tseng, Y-P. a G. Wood (2019): How do Housing and Labour Markets Affect Individual Homelessness?, Housing Studies 34, 7: 1089-1116.

Kaakinen, J. a S. Turenen (2021): Finnish but not yet Finished – Success and Challenges of Housing First in Finland, European Journal of Homelessness 15, 3: 45-48.

Keenan, C., Miller, S., Hanratty, J., Pigott, T., Hamilton, J. a Coughlan, C. (2020): Accommodation-based Programmes for Individuals Experiencing or at Risk of Homelessness: A Systematic Review and Network Meta-analysis (Londýn: Centre for Homelessness Impact).

Kettunen, H. a H. Ruonavarra (2021): Rent Regulation in 21st Century Europe. Comparative Perspectives, Housing Studies 36, 9: 1446-1468.

Kholodilin, K. A. a S. Kohl (2021): Social Policy or Crowding-out? Tenant Protection in Comparative Long-run Perspective, Housing Studies.

Kuhn, R. a D. P. Culhane (1998): Applying Cluster Analysis to Test a Typology of Homelessness by Pattern of Shelter Utilization: Results from the Analysis of Administrative Data, American Journal of Community Psychology 26, 2: 207-232.

Lee, B. A., Shinn, M. a Culhane, D. P. (2021): Homelessness as a Moving Target, The Annals of the American Academy of Political and Social Science 693, 1: 8-26.

Loubière, S., Lemoine, C., Boucekine, M., Boyer, L., Girard, V., Tinland, A., and Auquier, P. for the French Housing First Study Group (2022): Housing First for Homeless People with Severe Mental Illness: Extended 4-year Follow-up and Analysis of Recovery and Housing Stability from the Randomized Un Chez Soi d’Abord trial, Epidemiology and Psychiatric Sciences 31, e14: 1-9.

Mackie, P. K., Johnsen, S. a Wood, J. (2017): Ending Rough Sleeping: What Works? An International Evidence Review (Londýn: Crisis).

Mackie, P. K., Johnsen, S. a Wood, J. (2019): Ending Street Homelessness: What Works and Why We Don’t Do It, European Journal of Homelessness 13, 1: 85-96.

Mayock, P., O’Sullivan, E. a M. L. Corr (2011): Young People Exiting Homelessness: An Exploration of Process, Meaning and Definition, Housing Studies 26, 6: 803-826.

McAllister, W., Lennon, M. C. a L. Kuang (2011): Rethinking Research on Forming Typologies of Homelessness, American Journal of Public Health 101, 4: 596–601.

McMordie, L. (2021): Avoidance Strategies: Stress, Appraisal and Coping in Hostel Accommodation, Housing Studies 36, 3: 380-396.

Neale, J. (1997) Hostels: A Useful Policy and Practice Response, in: Burrows, R., Pleace, N. a Quilgars, D. (Eds.): Homelessness and Social Policy, s. 203-215. (Londýn: Routledge).

Nelson, G., Aubry, T., Estecahandy, P., Laval, C., O’Sullivan, E., Shinn, M. a S. Tsemberis (2021): How Social Science Can Influence Homelessness Policy: Experiences from Europe, Canada, and the United States – Part I: Problem and Solutions, European Journal of Homelessness 15, 1: 131-157.

O’Donnell, J. (2021): Does Social Housing Reduce Homelessness? A Multistate Analysis of Housing and Homelessness Pathways, Housing Studies 36, 10: 1702-1728.

O’Flaherty, B. (2010): Homelessness as Bad Luck: Implications for Research and Policy, in: Ellen, I. G. a B. O’Flaherty (Eds.): How to House the Homeless, s.143-182. (New York: Russell Sage Foundation).

O’Flaherty, D. (2004): Wrong Person and Wrong Place: For Homelessness, the Conjunction is What Matters, Journal of Housing Economics 13: 1-15.

O’Flaherty, D. (2012): Individual Homelessness: Entries, Exits, and Policy, Journal of Housing Economics 21: 77-100.

O’Flaherty, D. (2019): Homelessness Research: A Guide for Economists (and Friends), Journal of Housing Economics 44: 1-25.

O’Sullivan, E. a Mustafiri, T. (2020): Public Expenditure on Services for Households Experiencing Homelessness (Dublin: Focus Ireland).

O’Sullivan, E., Nelson, G., Aubry, T., Estcahandy, P., Laval, C., Shinn, M. a Tsemberis, S. (2021): How Social Science Can Influence Homelessness Policy: Experiences from Europe, Canada, and the United States – Part II: Politics and Policy Change, European Journal of Homelessness 15, 2: 91-119.

OECD (2020): HC3.1 Homeless Population. Dostupné na adrese: https://www.oecd.org/els/ family/HC3-1-Homeless-population.pdf.

Padgett, D. K. (2007): There’s No Place Like (a) Home: Ontological Security Among Persons with Serious Mental Illness in the United States, Social Science and Medicine 64, 9: 1925-1936.

Padgett, D. K., Henwood, B. F. a S. J. Tsemberis (2016): Housing First: Ending Homelessness, Transforming Systems and Changing Lives (New York: Oxford University Press).

Parker, S. (2021): The Dynamics of Family Homelessness in Ireland: A Mixed Methods Study. [Doctoral Dissertation] University of Dublin Trinity College.

Parsell, C. (2016): Surveillance in Supportive Housing: Intrusion or Autonomy?, Urban Studies 53, 15: 3189-3205.

Parsell, C. (2018): The Homeless Person in Contemporary Society (Abingdon: Routledge).

Parsell, C. a A. Clarke (2019): Agency in Advanced Liberal Services: Grounding Sociological Knowledge in Homeless People’s Accounts, British Journal of Sociology 70, 1: 356-376.

Pleace, N. (2016): Researching Homelessness in Europe: Theoretical Perspectives, European Journal of Homelessness 16, 3: 19-44.

Pleace, N. (2019): Preventing Homelessness: A Review of the International Evidence (York: Centre for Housing Research / Simon Communities of Ireland).

Pleace, N. a K. Hermans (2020): Counting All Homelessness in Europe: The Case for Ending Separate Enumeration of ‘Hidden Homelessness’, European Journal of Homelessness 14, 3: 43-70.

Pleace, N., Baptista, I., Benjaminsen, L. a V. Busch-Geertsema (2018): Homelessness Services in Europe. Comparative Studies on Homelessness, č. 8 (Brusel: European Observatory on Homelessness).

Pleace, N., Baptista, I., Benjaminsen, L., Busch-Geertsema, V., O’Sullivan, E. a N. Teller (2021a): Financing Homelessness Services in Europe. Comparative Studies on Homelessness č. 11 (Brusel: European Observatory on Homelessness).

Pleace, N., Baptista, I., Benjaminsen, L., Busch-Geertsema, V., O’Sullivan, E. a N. Teller (2021b): European Homelessness and COVID-19 (Brusel: European Observatory on Homelessness).

Pleace, N., Culhane, D. P., Granfelt, R. a Knutagård, M. (2015): The Finnish Homelessness Strategy: An International Review (Helsinky: Ministry of the Environment).

Serme-Morin, C. a S. Coupechoux (2019): Fourth Overview of Housing Exclusion in Europe, 2019 (Brusel: FAP/FEANTSA).

Shinn, M. a Khadduri, J. (2020): In the Midst of Plenty: Homelessness and What to do About it (Hoboken, NJ: Wiley-Blackwell).

Singh, S. a H. White (2022): The Effectiveness of Interventions to Improve the Welfare of those Experiencing and at Risk of Homelessness: An Updated Evidence and Gap Map (Londýn: Centre for Homelessness Impact).

Taylor, O., Loubiere, S., Tinland, A. a kol. (2019): Lifetime, 5- year and Past-year Prevalence of Homelessness in Europe: A Cross-national Survey in Eight European Nations, BMJ Open.

Thomas, I. a E. Tweed (2021): The Promises and Pitfalls of Administrative Data Linkage for Tackling Homelessness, European Journal of Homelessness 15, 3: 175-186.

Waldron, R., O’Donoghue-Hynes, B. a Redmond, S. (2019): Emergency Homeless Shelter Use in the Dublin Region 2012–2016: Utilizing a Cluster Analysis of Administrative Data, Cities 94: 143-152.

Watts, B. a Benkinsopp, J. (2021): Valuing Control over One’s Immediate Living Environment: How Homelessness Responses Corrode Capabilities, Housing, Theory and Society 39, 1: 98-115.

Y-Foundation (2017): A Home of your Own: Housing First and Ending Homelessness in Finland (Y Foundation: Helsinky).

Y-Foundation (2022): Home for All: A Practical Guide to Providing Homes for Those in Need: The Story of the Y Foundation (Y Foundation: Helsinky).