Mýty a fakta

„Sociální byty se rozdávají zadarmo a všem.“

Systém sociálního bydlení funguje pouze jako nájemní bydlení, nikoliv bydlení v osobním vlastnictví. Účelem systému sociálního bydlení je podpora nájemního bydlení pro osoby v bytové nouzi, které nedosáhnou na běžný tržní nájem, a končí proto v nevyhovujících formách ubytování jako jsou ubytovny, azylové domy nebo se propadávají dokonce až na ulici. Sociální bydlení lidem pomáhá najít střechu nad hlavou za přiměřený měsíční nájem a také slouží jako prevence problémů v komunitách. Byty bývají žadatelům obvykle přidělovány na základě míry ohrožení bytovou nouzí, která se vyhodnocuje za pomoci lokálních kritérií.

„Sociální byt dostanou lidé navždy.“

Systémy sociálního bydlení, jak je známe z ČR i ze světa, jsou postaveny na tom, že pokud se lidem, kteří bydlí a platí nájem v sociálním bytě, dostatečně zvýší příjem, tak přejdou do běžného tržního systému bydlení. Samozřejmě je ale vždy přihlíženo k individuální situaci klienta a k jeho možnostem i případným omezením (například věk nebo zdravotní stav).

„Systém sociálního bydlení není dostatečně motivační.“

Systém sociálního bydlení stanovuje jasné podmínky, které musí lidé splnit proto, aby dostali podporu jak v podobě sociálního bydlení, tak i nižšího nájemného. Systém cílí i na lidi, kteří potřebují pomoc při zajištění a udržení samostatného nájemního bydlení, což znamená, že může výrazně snížit počet osob žijících v sociálně vyloučených lokalitách. Lidé se složitými problémy, které nedokážou vyřešit sami, bude podporovat sociální pracovník. Součástí podpory bývá i motivace k nalezení zaměstnání, řešení dluhové pasti a splácení dluhů, pomoc rodinám při výchově dětí atd.

„Sociální bydlení je státní experiment, který nebude fungovat.“

Sociální bydlení existuje ve všech zemích západní a střední Evropy (např. v Belgii, Bulharsku, Dánsku, Finsku, Francii, Itálii, Lucembursku, Maďarsku, na Maltě, v Nizozemí, Německu, Portugalsku, Rakousku, ve Slovinsku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku, Velké Británii atd.), v některých státech funguje dokonce již několik desítek let. Ve všech těchto zemích jde o stabilní a dlouhodobě fungující systémy, které vznikly na základě potřeby občanů s nižšími příjmy, kteří si nemohli dovolit opatřit standardní bydlení na volném trhu s byty.

„Obce nemají zájem poskytovat občanům sociální bydlení.“

Dle zákona 128/2000 Sb. o obcích spadá do kompetencí obce uspokojovat potřeby svých občanů mimo jiné také v oblasti bydlení a rozvíjet sociální péči. Sociální bydlení nemá starostům obcí ztěžovat život, ale nabízí jeden ze způsobů, jak lze potřeby bydlení občanů na svém území naplnit a efektivně realizovat bytovou politiku. Poskytovat bydlení za jasně stanovených podmínek je jedním ze základních nástrojů řešení sociálních a ekonomických problémů na místní i regionální úrovni. Pokud obec tímto nástrojem disponuje, může se účinně chránit proti obchodu s chudobou, vzniku sociálně vyloučených lokalit a řešit akutní krizové situace svých občanů. Ačkoli v ČR neexistuje legislativně ukotvená definice a systém sociálního bydlení, řada obcí nabízí svým občanům v nouzi sociální bydlení již dnes. Některé z těchto iniciativních obcí nastavily a dále rozvíjely sociální bydlení ve spolupráci s MPSV, a to konkrétně v rámci projektu Podpora sociálního bydlení, jehož hlavním cílem je rozvoj systému sociálního bydlení v ČR.

"Bezdomovectví je dobrovolné rozhodnutí a životní styl."

Člověk se do krize bezdomovectví nedostává dobrovolně. Proces přijetí nové identity funguje spíše opačně. U osob, kterým se rozpadly rodinné či partnerské vztahy, ztratily bydlení, práci nebo zažívají domácí násilí, se často objevuje pocit, že si za danou situaci mohou samy. Toto stigma, jakási „morální vina“, kterou společnost přenáší na lidi bez domova, ale stejně i na další marginalizované skupiny (např. na Romy/Romky a migranty/migrantky), může vést k tomu, že svou situaci budou vysvětlovat jako výsledek dobrovolného rozhodnutí. Situace bez domova jednotlivce postihuje v důsledku strukturálních nerovností, které si sám nutně nemusí uvědomovat. Důležité však je, že dotyčná či dotyčný ví, jak funguje hodnocení ze strany druhých, a tedy i to, že např. lidé působící něčím nepatřičně jsou společností odsuzováni a stigmatizováni. Příkladem je třeba nezaměstnanost nebo neupravený zevnějšek. Na základě této zkušenosti pak může třeba nezaměstnaný člověk bez domova uplatnit raději strategii odmítnutí stigmatu – osvojuje si koncept tzv. dobrovolnosti, kdy z nezaměstnanosti, zanedbaného zevnějšku či bezdomovectví se stává volba. (Zdroj: Systémové řešení bytové nouze rodin a jednotlivců, 2019. Platforma pro sociální bydlení)

"Sociální bydlení naruší realitní trh." 

Skutečnost, že obec zajišťuje bydlení pro ty, kdo to potřebují, vůbec nemusí znamenat zásah do trhu. Ve skutečnosti dnes můžeme hovořit o dvou trzích s bydlením – jednom běžném a druhém alternativním, na kterém hledají bydlení ti, kdo na běžném trhu neuspěli. Tento alternativní trh se běžně nazývá „obchodem s chudobou“ a vládnou na něm podstatně drsnější pravidla než na běžném trhu s bydlením. Zajištění sociálního bydlení může zlikvidovat obchod s chudobou. Běžný trh s bydlením ale ovlivněn nebude, protože potenciální klienti sociálního bydlení na něm ani dnes bydlení většinou neseženou. I proto se často mluví o tzv. tržním selhání. (Zdroj: Systémové řešení bytové nouze rodin a jednotlivců, 2019. Platforma pro sociální bydlení)

"Lidé z ulice nezvládnout bydlet ve standardním bydlení bez předešlé přípravy. Nemají na to kompetence."

Výsledkem přístupu Bydlení především (Housing First) je prokazatelná úspěšnost 80–100 %. Dle zkušeností v ČR i ze zahraničí víme, že i předpoklady zkušených sociálních pracovníků o tom, kdo uspěje, jsou z 50 %
mylné. V Brně si po roce bydlení udrželo až 96 % domácností, po dvou letech to bylo 80 % domácností. S problémy a komplikacemi je potřeba počítat, mohou se vyskytnout v případě sousedského spolužití, ale ze zkušenosti se tyto domácnosti dokážou poučit, protože změna prostředí má výrazný vliv na jejich chování. (Zdroj: Systémové řešení bytové nouze rodin a jednotlivců, 2019. Platforma pro sociální bydlení)

"Sociální bydlení je příliš drahé."

Řešení bytové nouze rodin a jednotlivců prostřednictvím standardního nájemního bydlení s adekvátní podporou je z dlouhodobé perspektivy levnější než management bezdomovectví prostřednictvím pobytových, terénních a poradenských sociálních služeb. Ty jsou v průměru i dvojnásobně nákladnější než systém sociálního bydlení. Ukončením dlouhodobého a opakovaného bezdomovectví může šetřit třeba náklady na lékařskou pohotovost, služby v oblasti péče o duševní zdraví a léčbu drogové a alkoholové závislosti, stejně jako náklady na orgány činné v trestním řízení nebo v oblasti sociálního zabezpečení. (Zdroj: Systémové řešení bytové nouze rodin a jednotlivců, 2019. Platforma pro sociální bydlení)