Paní Martina a její „happy end“

Martina říká: „...přišlo to jako blesk z čistého nebe". Jemná povaha paní Martiny nepřipouštěla jakýkoli vzdor. Sbalila si tedy pár věcí a ze dne na den se ocitla na přechodnou dobu u kamarádky, s igelitkou a slzami v očích. Svou situaci dlouhou dobu tajila i před rodinou, protože se styděla a vinila se z rozvodu. V této, pro paní Martinu velmi těžké životní situaci, našla naději v podobě muže, s nímž začala budovat nový vztah. Po krátké době se k muži nastěhovala a vše vypadalo jako „happy end".

Několik let se paní Martina o přítele starala, protože se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval. Příjem domácnosti tak plynul jen z dávek na bydlení a příspěvků na péči. Péče o partnera vyžadovala dost času a paní Martina tak chodila jen na občasné brigády, aby oběma trošku přilepšila. Zdravotní stav partnera se ovšem po pěti letech zhoršil natolik, že doma, za přítomnosti své drahé, zemřel. Další rána pro paní Martinu: zůstala sama v bytě, na který neměla jakýkoli právní nárok, s minimem peněz v peněžence a s minimální podporou rodiny, která v době, kdy se Martina starala o přítele a neměla dostatek času, s ní téměř přerušila kontakt.

Paní Martině tak zůstala jediná kamarádka, u které poté, co byla z bytu vystěhována, mohla pár týdnu přespávat. V této době se paní Martině poprvé začaly objevovat stavy úzkostí a počínající deprese. Stavům ovšem nepřikládala velkou váhu. Lékaře nenavštívila, nedbala ani dobře míněných rad kamarádky a rozhodla se, že už nechce být na obtíž, dodává: „Rezignovala jsem na všechno...".

Skončila na ulici. Když paní Martina vzpomíná, se slzami v očích popisuje první noc plnou strachu a zimy. Další už byly prý lehčí. Po dlouhých pěti letech, kdy přechodně bývala na ulici, občas u kamarádky a někdy na noclehárně, získala odvahu, jak sama říká, a ubytovala se v azylovém domě. Její touha bydlet sama byla velmi silná, začala chodit na brigády, aby si mohla našetřit na kauci, ovšem z výdělku to trvalo velmi dlouho. Nyní již půl roku bydlí v bytě. Usmívá se a je šťastná.

Na otázku, co by ji tenkrát pomohlo, odpovídá váhavě. První odpovědí je „vnitřní síla říct si o pomoc a řešit psychický stav". Dodává: „Víte, kdybych věděla, že jsou sociální pracovníci, asi bych si o pomoc řekla, ale byla jsem ze smrti partnera tak zničená, že jsem neměla vůbec chuť řešit sebe samu."

Martina se svěřuje, že nechtěla být na ulici, moc si přála do bytu, ale bez peněz, zaměstnání a ve špatném psychickém stavu neviděla šanci, že by snad bydlení vůbec sehnala. Dodává, že kdyby ji tenkrát někdo byl schopen půjčit na kauci, neváhala by. O možnosti mimořádné pomoci se dozvídá až po započetí spolupráce s pracovníky projektu Housing First.

Kazuistika pochází z roku 2023. Autorem je organizace Slezská diakonie.