Sociální bydlení je už dlouhou dobu pulzujícím tématem v naší společnosti. Krom toho, že stále není ukotveno zákonem, je více či méně obestřené různými mýty a nepravdami.
Projekt Podpora sociálního bydlení opět připravil pravidelný (každou středu) seriál kazuistik – příběhů inspirovaných skutečnými osudy lidí, kterým sociální bydlení pomohlo k lepšímu a kvalitnějšímu životu. Z důvodu zachování anonymity jsme upravili jejich jména, přesný věk, někde i pohlaví a další charakteristiky, které by vám mohly připomínat někoho z vašeho okolí. To nebude tím příběhem, ale tím, že takových lidí je kolem nás spousta.
Příběh:
Dnešní (osmý) příběh je o paní Vlastě (40 let), která po náhlém úmrtí manžela přišla o bydlení, a navíc bojuje s duševním onemocněním. S podporou sociální pracovnice získala sociální byt a také potřebnou pomoc peer pracovníka.
Čtyřicetiletá paní Vlasta řadu let bojuje s maniodepresivní psychózou a často pobývá v psychiatrické léčebně. Pobírá plný invalidní důchod a bydlela s manželem v hezkém dvoupokojovém bytě od soukromého pronajímatele. Vše se však změnilo s náhlým úmrtím manžela, který jí byl nejen velkou oporou, ale také se staral o všechny praktické záležitosti.
Paní Vlasta byla v šoku ze smrti životního partnera a zároveň se začal zhoršovat její zdravotní stav. Neuměla hospodařit s financemi a neměla přehled o platbách za byt. Ošetřující lékař paní Vlastě doporučil hospitalizaci a v době, kdy už byla v psychiatrické léčebně začal narůstat dluh na nájmu. Po propuštění domů již našla ve schránce výpověď od majitele bytu pro neplacení nájmu.
Zoufalá paní Vlasta se obrátila na sociální pracovnici městského úřadu, protože při propuštění z psychiatrické léčebny dostala kontakty na sociální odbor v místě bydliště a požádala ji o pomoc. Sociální pracovnice společně s paní Vlastou zjistila od majitele bytu výši dluhu a sepsaly společně také všechny příjmy a výdaje. Ukázalo se, že paní Vlasta bez příjmu manžela obtížně zaplatí nájem a poplatky v současném dvoupokojovém bytě. S podporou sociální pracovnice poté požádala o dávky na bydlení na Úřadu práce ČR, ale ani po jejich přiznání jí nezbylo z invalidního důchodu dostatek peněz na další nutné potřeby. Sociální pracovnice tak paní Vlastě doporučila zapojení do pilotního projektu sociálního bydlení, který realizovalo město ve spolupráci s MPSV. Kromě toho podpořila paní Vlastu v jednání s majitelem o postupných splátkách dluhu a motivovala ji, aby peníze z invalidního důchodu přednostně používala na zaplacení nájmu. Také zprostředkovala potraviny a hygienické pomůcky z potravinové banky.
Po několika měsících byla paní Vlastě přidělena garsonka v projektu sociálního bydlení. Dále pokračovala v intenzivní spolupráci se sociální pracovnicí, zejména v nastavení svého finančního rozpočtu, vedení domácnosti a včasného placení nájmu. Paní Vlasta po přestěhování zažívala velké pocity osamění v novém bytě, obtížně si zvykala na nové prostředí, zesílily u ní úzkosti a deprese. Podařilo se však ve spolupráci s organizací pro lidi s duševním onemocněním zajistit pro paní Vlastu sociální pracovnici s vlastní zkušeností s duševním onemocněním (tzv. peer pracovník). Paní Vlasta s ní začala spolupracovat a našla v ní velkou oporu. Přestože dál bojuje se svojí nemocí, cítí se v novém bytě již mnohem lépe a s podporou peer pracovnice si našla volnočasové aktivity, které jí pomáhají zapomenout na ztrátu manžela a začít nový život.
Podobnost postav a dějů je zcela náhodná.