Sociální bydlení je už dlouhou dobu pulzujícím tématem v naší společnosti. Krom toho, že stále není ukotveno zákonem, je více či méně obestřené různými mýty a nepravdami.
Projekt Podpora sociálního bydlení opět připravil pravidelný (každou středu) seriál kazuistik – příběhů inspirovaných skutečnými osudy lidí, kterým sociální bydlení pomohlo k lepšímu a kvalitnějšímu životu. Z důvodu zachování anonymity jsme upravili jejich jména, přesný věk, někde i pohlaví a další charakteristiky, které by vám mohly připomínat někoho z vašeho okolí. To nebude tím příběhem, ale tím, že takových lidí je kolem nás spousta.
Příběh:
Dnešní (sedmý) příběh je o panu Martinovi (30 let), který kvůli svému lehkému mentálnímu postižení musel bydlet v dospělosti v pobytové sociální službě. Díky sociálnímu bytu a podpoře sociální pracovnice se však mohl zcela osamostatnit a našel si i práci.
Třicetiletý pan Martin má od narození lehkou mentální retardaci a pobírá invalidní důchod. Neměl vůbec snadný start do života, protože vyrostl se svými dvěma dalšími sourozenci v dětském domově. V osmnácti letech, kdy musel opustit dětský domov, odešel do pobytové sociální služby pro osoby se zdravotním postižením, protože neměl jinou možnost bydlení.
Pan Martin však nechtěl dál zůstat v domově a měl pocit, že by zvládl bydlet sám. Požádal o pomoc kamaráda, aby se stal jeho podpůrcem – tedy se souhlasem soudu mohl panu Martinovi vzhledem k jeho mentálnímu postižení pomáhat v rozhodování v důležitých záležitostech. Společně našli k pronájmu malý byt od soukromého pronajímatele a pan Martin byl šťastný, že se mohl osamostatnit. Bohužel však nezvládal samostatně hospodařit s penězi a postupně mu vznikaly dluhy za nájem a energie. Majitel bytu zkontaktoval pana Martina, který o dluzích na nájmu nevěděl a žádal o jejich rychlé uhrazení nebo vystěhování. Také mu dal telefonní číslo na kontaktní místo pro bydlení na městském úřadu, o kterém se dočetl v místním zpravodaji.
Pan Martin si domluvil schůzku v kontaktním centru pro bydlení se sociální pracovnicí, které popsal svojí situaci, bál se vystěhování a návratu do domova pro osoby se zdravotním postižením. Naštěstí bylo ve stejné době město zapojeno do projektu Pilotní ověření sociálního bydlení a Martin jako osoba v nejistém bydlení spadal do cílové skupiny. Sociální pracovnice podpořila pana Martina při jednání s majitelem bytu. Podařilo se domluvit na postupném splácení dluhu na nájmu malými částkami a také na tom, že pan Martin bude prozatím v pronájmu moci zůstat nad rámec výpovědní lhůty, než bude k dispozici byt v projektu.
Za několik měsíců pan Martin získal v rámci projektu garsonku a zároveň pokračovala intenzivní spolupráce se sociální pracovnicí, především v nastavení rozpočtu a hospodaření s penězi a také splácení dluhu na nájmu v předchozím bytě. Velkou podporu pan Martin potřeboval také při vedení domácnosti, což pro něho nebylo jednoduché, protože strávil většinu života v instituci. Postupně se naučil jednoduché vaření, pravidelný úklid a základní údržbu bytu. Panu Martinovi se podařilo také sehnat brigádu na pár hodin týdně ve skladu a dluh na předchozím nájmu rychle splatil.
Nyní se pan Martin dál pravidelně schází se sociální pracovnicí, ale kromě rad v hospodaření s penězi již nepotřebuje velkou podporu. Nájem a poplatky v sociálním bytě platí pravidelně a je pyšný sám na sebe, že se dokázal zcela osamostatnit.
Podobnost postav a dějů je zcela náhodná.