Sociální bydlení je už dlouhou dobu pulzujícím tématem v naší společnosti. Krom toho, že stále není ukotveno zákonem, je více či méně obestřené různými mýty a nepravdami.
Projekt Podpora sociálního bydlení opět připravil pravidelný (každou středu) seriál kazuistik – příběhů inspirovaných skutečnými osudy lidí, kterým sociální bydlení pomohlo k lepšímu a kvalitnějšímu životu. Z důvodu zachování anonymity jsme upravili jejich jména, přesný věk, někde i pohlaví a další charakteristiky, které by vám mohly připomínat někoho z vašeho okolí. To nebude tím příběhem, ale tím, že takových lidí je kolem nás spousta.
Příběh:
Dnešní (čtvrtý) příběh je o paní Aleně (36 let), samoživitelce se třemi dětmi, která nemohla najít bydlení. Navíc měla exekuce ze společných půjček s bývalým partnerem. Podařilo se jí však získat sociální byt a s podporou sociální pracovnice řeší své dluhy a hledá si zaměstnání. A především děti jsou šťastné, že mají konečně stálý domov.
Paní Alena (36 let) poznala otce svých dětí v devatenácti letech. V té době bydlela ještě u matky a chodila na brigády, protože se jí po dokončení učebního oboru cukrářka nedařilo najít stálé zaměstnání. Brzy však neplánovaně otěhotněla a s partnerem si museli hledat podnájem. Rozhodli se přestěhovat do blízkého města, kam otec dítěte dojížděl za prací.
V dalších letech se Aleně narodily ještě dvě děti, ale soužití rodiny nebylo vůbec idylické. Partneři se často hádali, a dokonce se několikrát rozešli. Sami neměli z dětství zkušenost, jak vytvořit klidný domov, protože oba pocházeli z rozvedených rodin. Otec dětí kvůli své nízké kvalifikaci obtížně získával zaměstnání, často pracoval nárazově pouze jako brigádník, několikrát se museli i stěhovat. V době, kdy byl jediným příjmem rodiny Aleny rodičovský příspěvek, si partneři vzali několik malých nebankovních půjček, které později nedokázali splácet a přešly v exekuce.
Když Aleny partner po konfliktech definitivně opustil rodinu, bydlela přechodně u známých, poté u příbuzných, a nakonec v azylovém domě, dlouhodobě se jí nedařilo najít stálé bydlení. Kvůli dluhům ze soužití s partnerem byla v registru dlužníků a majitelé bytů vždy dali přednost jinému zájemci. Navíc sama zajišťovala veškerou péči o děti, jejich otec o ně neměl zájem a kvůli nedostatku pracovních zkušeností obtížně hledala práci na částečný úvazek.
Během pobytu v azylovém domě paní Alena s podporou sociální pracovnice kromě hledání bydlení na běžném trhu také podala žádost o byt v projektu sociálního bydlení, který město realizovalo ve spolupráci s MPSV. Za půl roku bytová komise přidělila paní Aleně k pronájmu byt 2+1 na dobu určitou s možností prodloužení. Paní Alena pokračovala ve spolupráci se sociální pracovnicí. Nejprve bylo nutné vyřídit záležitosti týkající se podpisu nájemní smlouvy a hrazení nákladů na bydlení pomocí dávek. Sociální pracovnice také pomohla paní Aleně sestavit domácí rozpočet tak, aby vždy včas zaplatila nájem a poplatky a byly zajištěny základní potřeby dětí.
Paní Alena se pravidelně schází se sociální pracovnicí, pečlivě si zapisuje přehled příjmů a výdajů, pokračuje v hledání stálé práce a z občasných brigád pomalu splácí předchozí dluhy. Velkou motivací je pro ni udržení bytu, ze kterého jsou děti kvůli vlastnímu pokoji nadšené. Podařilo se jí také dohodou s bývalým partnerem získat sice nízké, ale pravidelné výživné. Se stěhováním do nového bytu byla také spojená nutnost změny školy. Děti si však rychle zvykly a také se jim zlepšil školní prospěch, protože nyní mají klidné zázemí na učení. A co je nejdůležitější – jsou šťastné, že se už nemusí stěhovat.
Podobnost postav a dějů je zcela náhodná.