Sociální bydlení je už dlouhou dobu pulzujícím tématem v naší společnosti. Krom toho, že stále není ukotveno zákonem, je více či méně obestřené různými mýty a nepravdami.
Projekt Podpora sociálního bydlení opět připravil pravidelný (každou středu) seriál kazuistik – příběhů inspirovaných skutečnými osudy lidí, kterým sociální bydlení pomohlo k lepšímu a kvalitnějšímu životu. Z důvodu zachování anonymity jsme upravili jejich jména, přesný věk, někde i pohlaví a další charakteristiky, které by vám mohly připomínat někoho z vašeho okolí. To nebude tím příběhem, ale tím, že takových lidí je kolem nás spousta.
Příběh:
Dnešní (třetí) příběh je o Pavlovi (19 let), který vyrostl v dětském domově, stejně jako jeho dva sourozenci. Vyučil se zedníkem, a protože s ním byl spokojený majitel firmy, kam docházel na praxi, nabídl mu trvalé zaměstnání. Po opuštění dětského domova ve spolupráci se sociálním kurátorem získal sociální byt a časem si bude hledat bydlení na běžném trhu.
Devatenáctiletý Pavel vyrůstal od osmi let společně se svými dvěma mladšími sourozenci v dětském domově. Jeho otec odešel od rodiny, když mu byly dva roky a matka si po nějaké době našla nového partnera, se kterým brzy otěhotněla a narodila se jí dvojčata. Pavlův nevlastní otec pracoval pouze příležitostně a v rodině byly na denním pořádku hádky nejen kvůli penězům. Oba partneři také společně nadměrně pili alkohol a Pavlova matka brzy přestala zvládat péči o děti kvůli rozvíjející se závislosti. V době, kdy Pavel začal chodit na základní školu, se často musel starat sám o dvojčata. Na neudržitelnou situaci v rodině upozornili sousedé úřady. Přes veškerou snahu sociálních pracovníků nedošlo ke zlepšení situace a dále docházelo k zanedbávání dětí. Bohužel, nakonec musely být děti z rodiny odebrány, a protože neměly blízké příbuzné, kteří by si je mohli vzít do péče, byly umístěny do dětského domova.
Ze začátku bylo pro Pavla těžké zvyknout si na nové prostředí, ale byl rád, že alespoň zůstal se svými sourozenci a žijí ve stabilnějším prostředí. Matka dětí přicházela na návštěvy zřídka, závislost na alkoholu u ní byla spouštěčem duševního onemocnění a byla často hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. Během pobytu v dětském domově si Pavel zlepšil prospěch, protože měl víc času na učení, a dokončil základní školu. Poté si vybral střední odborné učiliště, obor zedník, protože ho bavila manuální práce a byl velmi šikovný. V rámci praxe Pavel pracoval ve stavební firmě u soukromého podnikatele. Majitel firmy byl s Pavlem velmi spokojený a nabídl mu možnost trvalého zaměstnání po opuštění dětského domova. V dětském domově si Pavel našel hodně zájmů, věnoval se sportu a také se naučil vařit, aby byl připravený na samostatný život.
V devatenácti letech musel Pavel opustit dětský domov, a tak začal s předstihem spolupracovat se sociálním kurátorem. Ten mu nabídl možnost podání žádosti o sociální byt v obci, která spolupracovala na projektu MPSV Podpora sociálního bydlení, a v jejíž blízkosti se nacházel dětský domov. Pavel byl nadšený z této možnosti zejména proto, že nedaleko od obce měl slíbené zaměstnání a také chtěl zůstat nablízku svým mladším sourozencům.
Jelikož mladiství opouštějící ústavní péči patří mezi cílové skupiny sociálního bydlení, byla Pavlova žádost o sociální byt schválená a s podporou sociálního kurátora si vyřídil všechny potřebné záležitosti na úřadech. Kurátor také Pavlovi nabídl, že se na něj může kdykoliv znovu obrátit, nejen pokud by se dostal do problémů v souvislosti s bydlením. Pavel nastoupil do zaměstnání a časem si bude hledat byt na běžném trhu. Podařilo se mu znovu navázat kontakt se svým biologickým otcem, občas se scházejí a snaží se najít si k sobě znovu cestu.
Podobnost postav a dějů je zcela náhodná.