Sociální bydlení je už dlouhou dobu pulzujícím tématem v naší společnosti. Krom toho, že stále není ukotveno zákonem, je více či méně obestřené různými mýty a nepravdami.
Projekt Podpora sociálního bydlení opět připravil pravidelný (každou středu) seriál kazuistik – příběhů inspirovaných skutečnými osudy lidí, kterým sociální bydlení pomohlo k lepšímu a kvalitnějšímu životu. Z důvodu zachování anonymity jsme upravili jejich jména, přesný věk, někde i pohlaví a další charakteristiky, které by vám mohly připomínat někoho z vašeho okolí. To nebude tím příběhem, ale tím, že takových lidí je kolem nás spousta.
Příběh:
Dnešní (druhý) příběh je o paní Ludmile (72 let) s vážně nemocným manželem, kterým hrozilo vystěhování, když se majitelka rozhodla byt náhle prodat. S podporou sociální pracovnice požádala o byt zvláštního určení a žádost byla schválena přednostně. Paní Ludmila potřebovala také emoční podporu, protože manžel krátce po nastěhování zemřel.
Dvaasedmdesátiletá paní Ludmila žila se svým manželem v pronajatém dvoupokojovém bytě v malé obci a užívala si aktivní stáří. Její muž však vážně onemocněl, a navíc přišla výpověď z nájmu. Majitelka bytu potřebovala peníze a rozhodla se byt rychle prodat. Požádala proto manžele, aby se v krátké výpovědní lhůtě vystěhovali. Zoufalá paní Ludmila se na radu své kamarádky obrátila s prosbou o pomoc na obecní úřad. Přestože šlo o menší obec, kde mnoho lidí žije ve vlastním rodinném domě, snaží se zajišťovat obecní byty za dostupné nájemné. Díky projektu MPSV a financím z EU si obec mohla dovolit zaměstnat i sociální pracovnici, která s manžely navázala spolupráci a pomohla při řešení jejich těžké situace.
Nejprve si paní Ludmila s podporou sociální pracovnice sjednala konzultaci s právníkem, který potvrdil, že takováto výpověď z nájmu je neplatná a lhůta pro vystěhování z bytu byla prodloužena. Manželé tak získali více času na hledání nového bydlení, ale nemohli si dovolit platit komerční nájem v nedalekém městě. Pobírali nízký starobní důchod a také byli zatížení půjčkou. Neměli ani nikoho z blízkých, koho by mohli požádat o finanční pomoc nebo přechodné bydlení. Jejich syn žije s manželkou v malém jednopokojovém bytě. Kvůli těžkému onemocnění manžela nebylo možné využít ani ubytovny a jiné alternativy krizového bydlení.
Manželé během spolupráce se sociální pracovnicí podali žádost o byt zvláštního určení, který mohou získat senioři a lidé se zdravotním postižením. Sociální pracovnice poskytovala paní Ludmile také emoční podporou, protože celé řešení situace bylo především na ní a dříve všechny praktické záležitosti vyřizoval manžel. Měla velké obavy, aby neskončili na ulici a zároveň se velmi bála o zhoršení stavu manžela.
Blížil se termín vystěhování a nemoc manžela se rychle zhoršovala, proto bylo potřeba řešit situaci okamžitě. Bytová komise projednala žádost v nejbližším možném termínu a nově opravený sociální byt manželům přidělila. Vše se stihlo vyřídit do doby, než manželé museli opustit původní bydlení. Manžel paní Ludmily bohužel krátce po nastěhování zemřel. Paní Ludmile byla nabídnuta další pomoc a podpora při vyřizování potřebných náležitostí na úřadech. Paní Ludmila ví, že se v případě potřeby může na sociální pracovnici kdykoliv obrátit, a hlavně díky dostupnému bytu zůstat v obci, kde strávila poslední desítky let a kde má řadu přátel.
Podobnost postav a dějů je zcela náhodná.