Sociální bydlení je už dlouhou dobu pulzujícím tématem v naší společnosti. Krom toho, že stále není ukotveno zákonem, je více či méně obestřené různými mýty a nepravdami.
Letos pro Vás projekt Podpora sociálního bydlení opět připravil pravidelný (každou středu) seriál kazuistik – příběhů inspirovaných skutečnými osudy lidí, kterým sociální bydlení pomohlo k lepšímu a kvalitnějšímu životu. Z důvodu zachování anonymity jsme upravili jejich jména, přesný věk, někde i pohlaví a další charakteristiky, které by vám mohly připomínat někoho z vašeho okolí. To nebude tím příběhem, ale tím, že takových lidí je kolem nás spousta.
Příběh:
Prvním takovým člověkem je paní Dana (56 let), která utekla kvůli dlouhodobému domácímu násilí do azylového domu, v té době navíc nebyla v kontaktu se svými dospělými dcerami a neměla žádnou pomoc ani finanční prostředky. Po získání sociálního bytu si paní Dana našla práci, s podporou sociální pracovnice navázala vztah s dcerami, řešila své dluhy a zlepšil se její psychický stav.
Šestapadesátiletá paní Dana se středoškolským vzděláním je rozvedená. Má dvě dospělé dcery, jedna odešla do zahraničí za prací a druhá dcera bydlí i se svou rodinou ve vzdáleném městě. Manžel se s paní Danou rozvedl, když byly jejich děti dospělé, našel si mladší partnerku, se kterou založil novou rodinu. Paní Dana se obtížně vyrovnávala se samotou, ale potkala nového partnera, se kterým začala bydlet, a měla pocit, že je znovu opět šťastná.
Její zaměstnavatel však snižoval stav zaměstnanců, a tak přišla o práci v malé cestovní agentuře, která ji velmi bavila, a nedařilo se jí najít nové zaměstnání. V té době se její druh začal vůči ní chovat hrubě, pod různými záminkami ji připravil o její úspory, a nakonec ji i fyzicky napadal. Po jednom z útoků paní Dana od něho utekla s minimem osobních věcí a zcela bez peněz. Poté žila několik měsíců v azylovém domě, začala spolupracovat s organizací pomáhající ženám, které zažily domácí násilí. S dcerami nebyla v té době v častém kontaktu, nechtěla je žádat o pomoc, protože se styděla za svojí situaci.
Již za pobytu v azylovém domě se začalo dařit paní Daně lépe a cítila se dobře po psychické stránce. Zlepšily se také její zdravotní problémy, které byly následkem velkého stresu, který prožila. Podařilo se jí najít novou práci v oboru, kde dříve pracovala, i když jí zaměstnavatel nabídl jen zkrácený úvazek. Požádala o zařazení do projektu sociálního bydlení, které s podporou MPSV realizovalo město, kde bydlela, a tak mohla opustit dočasné bydlení v azylovém domě.
Po vstupu do projektu navázala spolupráci se sociální pracovnicí, která jí podporovala v zařizování praktických záležitostí týkajících se nastěhování do svého nového domova a také v komunikaci s bývalým partnerem ohledně vrácení osobních věcí z jeho bytu, což pro paní Danu bylo velmi obtížné. Zatím se paní Daně nedaří získat práci na plný úvazek. Má pocit, že ji zaměstnavatelé odmítají z důvodu vyššího věku, ale svůj volný čas nyní využívá ke zvýšení svojí kvalifikace. Navázala také přátelství s několika sousedkami v domě a jedné mladé rodině pomáhá s vyzvedáváním dítěte ze školy. Paní Dana znovu získává ztracenou sebedůvěru, více začala komunikovat se svými dcerami a po dlouhé době ji také přijela navštívit dcera žijící v zahraničí.
Podobnost postav a dějů je zcela náhodná.